Koncert pro dědu

Páteční odpoledne se čajovnou nesla skvělá muzika v podání Marka Čecháka.

Hrál svému dědečkovi panu Bergrovi, automobilovému závodníkovi, který u nás v hospici končil pobyt na odlehčovací službě.

Vybral všechny písně, které má obzvlášť rád: „Štěstí je krásná věc“, „Už z hor zní zvon“, „Hvězdičko blýskavá“, „Cesta toulavý“, „Řekl jí lásko, mně ubývá sil“, „ Pár havraních copánků“ a všechny nás zapojil.

Zpěv písně „You raised me up“ v  podání Jirky Koběrského, Markova kamaráda, opravdu dojal.

A když přidal „Haleluja“ a svou píseň „ Jaký by to bylo, kdyby nebe nebylo“, celé vystoupení nabralo obrátky.

Jirka Koběrský

 

Hezké a dojemné odpoledne jsme zakončili společně písní od Michala Davida:

„Pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít, a nepřestanou hrát, když nemáš chuť se smát. Jen napři se a vstaň a rvát se nepřestaň. Vždyť někdy stačí říct, jen dál se snaž! Ty na to máš!“

 

Pan Berger a paní ředitelka Táňa Janoušková

 

Přejeme panu Bergrovi mnoho sil do dalších  každodenních malých i velkých „bitev“.

Tým Hospice sv. Zdislavy

Izraelské tance

Netradiční tance nám  představily  v úterý po Velikonocích tanečnice pod vedením
Jitky Krchňákové. Své vystoupení zahájily troubením  na šofar, beraní roh, což je jeden z nejvýznamnějších prvků tradiční židovské bohoslužby.  Zatančily nám několik izraelských tanců: „Hevenu šalom“  co v překladu znamená „Přinášíme vám pokoj“, „ Kumi ori“, „Katonti“, „Ke aja“, „Jerušalajim šel zahav“, „ Halelujah“ a jiné.

Na závěr jsme si společně zatančili „Hinne ma tov“ „ Jak dobré a utěšené, žijí-li všichni v lásce“.

Paní Jitka rozdala i perníkové dárky pro všechny, kteří byli v čajovně.

„Mým cílem je přinášet alespoň kousek radosti, kterou sama při tanci prožívám. Doufám,
že se to podařilo“ píše paní Jitka.

 

Děkujeme všem tanečnicím, které nám kousek radosti opravdu do hospice přinesly.

 

Tým Hospice sv. Zdislavy

 

 

 

Jiří Berger – liberecká automobilová legenda

Medailonek

Všestranný závodník, který v jeden čas měl první výkonnostní třídu pro rally, závody do vrchu i na okruzích. Bohužel v roce 1978 při závodech do vrchu ve Zvoleni doplatil na technickou závadu, když se mu zasekla plynová klapka na karburátoru.

„Po dvou zatáčkách, kde už všichni dávno řadili, šel plyn naplno a pak jsem jen čekal, kdy přijde rána,“ popsal Berger. Po hrůzné nehodě přestal mít cit v nohách. Velice dlouho navíc trvalo, než ho z vozu vyprostili a sanitce pak dokonce došel benzin. „Byl to horor. Spíš mně v té nemocnici tu skříplou míchu domordovali, přitom prý stačilo, aby mi to kvalitně vyléčili do osmi hodin.“

Poté se dostal do centra v Kladrubech a tamní péči si nemůže vynachválit. „Nevěděl jsem, na čem jsem. Až v Kladrubech mi přidělili terapeuta, který mi jasně řekl, abych se smířil s tím, že už chodit nebudu. A paradoxně jsem byl za tu informaci vděčný. Stejně bych se to postupně dozvěděl, a to by bylo horší,“ uvedl liberecký jezdec.

Se závoděním už byl naprostý konec. Jiří Berger ale na život nezanevřel. Byl velkým fanouškem švýcarského závodníka Claye Regazzoniho, přes něhož prožíval závody, kterých se sám nemohl zúčastnit. Slavnému Regazzonimu se ovšem po dvou letech stala obdobná nehoda při jednom závodě a stejně jako Jiří Berger skončil na invalidním vozíku. „Ihned mě napadlo, že bych Clayovi měl poslat podpůrný dopis. V dopise jsem napsal, že život ještě nekončí, ať si najde nějakou činnost, kterou by mohl dělat i se svým úrazem,“ svěřuje se Jiří Berger. Dopis švýcarského závodníka doslova učaroval. S Jiřím Bergrem si od té doby začal psát a společně jezdit na závody. „Byli jsme spolu snad na deseti závodech Formule 1,“ říká s nostalgií v hlase Berger. V roce 2006 totiž Clay Regazzoni zahynul při dopravní nehodě na italské dálnici.

Zdroj: https://sport.idnes.cz/; https://liberecky.denik.cz/

  

Hospic

18/3 proběhlo v Hospici sv. Zdislavy promítání filmového dokumentu natočeného libereckým motoristickým nadšencem Jaroslavem Vojtěchem. V dokumentu je krom jiného rozhovor pana Bergera s hercem Pavlem Novým.

Promítání bylo ve velkém stylu. Čajovna byla „narvaná“ k prasknutí, hrála hudba a občerstvení bylo vynikající. Klienti i jejich rodiny si užili krásné nedělní odpoledne.

Pan Berger je silná osobnost. Člověk, který nezanevřel na život a dál byl aktivní v tom, co miloval. Je pro nás velkou inspirací!

Děkujeme

Tým Hospice sv. Zdislavy

 

 

 

 

Velikonoce v hospici

Velikonoční zajíček zavítal i do hospice a nadělil našim klientům sladký balíček plný dobrot. Balíčky byly ozdobeny vajíčky, které vyráběli v turnovském domově důchodců. My i naši klienti z toho měli obrovskou radost, a tak Vám přinášíme několik fotek, abyste se mohli radovat spolu s nimi.

Za velikonoční dobroty děkujeme dárci, který nechce být jmenován. Vážíme si času a úsilí, které věnoval s kolegyněmi na výrobu balíčků.

Děkujeme

Tým Hospice sv. Zdislavy

 

 

My Jen Někdy – pěvecký sbor z Jablonce

Tentokrát jsme nechali napsat své dojmy samotné protagonisty, abyste se mohli naladit na to, jak vystoupení vnímají oni.

Dnes jsme si první veřejné zpívání v roce 2018 s naším sborem MyJenNěkdy užili v libereckém Hospici sv. Zdislavy. Přestože jsme byli v mužském sboru o polovinu chudší, neb nám onemocněli tenor s basem, pokusili jsme se zazpívat vše připravené co nejlépe. Nebylo to sice vystoupení v klasickém slova smyslu, ale o to víc nás těší, že jsme měli tuto milou příležitost a možnost zpříjemnit především klientům hospice nejen nedělní odpoledne.Děkujeme za přijetí a taky za pozitivní reakce i z řad dobrovolníků, kteří si nás přišli poslechnout. Určitě si příjemnou atmosféru hospicové kavárny s čajovnou ještě znovu užijeme 🙂

I my jen dodáme, že vystoupení bylo opravdu excelentní a těšíme se, až k nám opět zavítají tito úžasní zpěváci z Jablonce.

Děkujeme

Tým Hospice sv. Zdislavy

 

 

 

Horáčkovi volně dobrovolně…

Minulý pátek jsme si mohli opět poslechnout manžele Horáčkovy, milé dobrovolníky, kteří nás v hospici pravidelně těší svým hudebním vystoupením. Zavítali tentokrát i s kamarády, a tak jsme zažili neformální a příjemnou atmosféru při poslechu trampských a country písniček.

Paní Míša navíc stihla připravit našim klientům výtečnou kávu.

Máme velkou radost a vážíme si toho, když se k nám do hospicu dobří lidé vracejí a zpříjemňují dny všední klientům i těm, kteří o ně pečují.

Děkujeme

Tým Hospice sv. Zdislavy

 

 

Jasněnčin splněný sen

Milovala jsem sport a přírodu.  V létě lezení na skály, sjíždění řek a výlety do hor, v zimě běh na lyžích.  Ráda vzpomínám na tyto krásné chvíle. Říkáte si možná, proč vzpomínám? Už víc jak 10 let jsem upoutána na lůžko. Dodnes si pamatuji první zakopnutí, které mě neskutečně vyděsilo, a když se koordinace těla zhoršovala a byla jsem stále více unavená, rozhodla jsem se jít k lékaři. Diagnóza byla zdrcující a já při verdiktu lékařů cítila nevýslovnou bezmoc. Roztroušená skleróza. Začalo mi ochabovat svalstvo, projevila se nehybnost kloubů, začala jsem při chůzi používat hůlku a později berle. Nastala chvíle, kdy mi rodina pomáhala se postavit byť na krátký okamžik na nohy. Čas byl neúprosný a já po 10 letech od diagnózy usedla na invalidní vozík. Nemoc se dále zhoršovala a trvale mě upoutala na lůžko. Jediné co mi zůstalo, byla myslící hlava.

Naučila jsem se, jak i z lůžka lze cestovat. Jak si promítat vzpomínky, které mám uložené ve své paměti. Jednoho dne jsem začala snít o tom, že bych se ráda svezla na lyžích nejen v mysli, ale doopravdy. Tento sen se čím dál více prohluboval a při letním pobytu v hospici jsem ho vyřkla nahlas. Do hospice jezdím dvakrát ročně na odlehčovací pobyt a moji blízcí si tak mohou užít volný čas a nabrat síly. O pár měsíců později se mě Táňa (pozn. paní ředitelka), ptala, zda ještě sním o svém letním přání. Jednoznačně jsem odpověděla – ANO!

Uběhlo pár týdnů a já se dostala do libereckého hospice. Hned po příjezdu jsem se dověděla o překvapení, které pro mě bylo nachystáno. Výlet do Jizerských hor. Z doutnajícího plamínku se rázem stal jasný oheň. Musela jsem čekat celý týden a byla jsem trochu nervózní, protože nebyl žádný sníh. Z celého srdce jsem si přála, aby se počasí uvolilo. Věřila jsem, že vše dopadne dobře. A skutečně za pár dnů začalo sněžit a já měla radost, protože můj sen byl na dosah ruky. V pátek jsem vzrušením nemohla dospat, když pak přišla denní služba a začala mne oblékat, sama jsem byla překvapená, že mé tělo neklade odpor a já vnímala, jak se mi svaly chvěly.

Vyrazili jsme od hospice, vstříc horskému dobrodružství. Potěšilo mě, že můj bratr jede s námi a mám ho vedle sebe. Projížděli jsme Libercem a mě se promítly vzpomínky z dětství. Stoupali jsme výš, sníh přibýval a my se blížili k vytouženému cíli. Najednou jsme se ocitli před budovu horské služby v lůně Jizerských hor a já si naplno uvědomila, že můj sen se stal skutečností.

Byla jsem dojatá, tajil se mi dech a uronila jsem slzičku štěstí. Nastala chvíle příprav a domluv, kam se pojedeme podívat. Napadla mě Nová louka s loveckým zámečkem (Šámalova bouda). Muži mě přemístili do záchranářského lůžka za skútrem. Pečlivě mě zabalili, zabezpečili pásy a zazněl pokyn k odjezdu. Skútr nastartoval a pomalu jsme se rozjeli.

Po neskutečně dlouhé době jsem mohla zažít první vjemy z praskajícího, namrzlého sněhu. Vzpomněla jsem si na krásné chvíle blažené jízdy na lyžích. Mé oči sledovaly okolo spící přírodu. Znovu se mi do nich vedraly slzy, ale řekla jsem si, že nesmím plakat. Nejen proto, že bych nic neviděla, ale také, že si je sama nedokážu otřít. Své slzičky jsem tedy udržela na uzdě a kochala se okolím.  První zastávka byla u památníku věnovanému Expedici Peru 1970, kde zahynulo 15 našich horolezců. Pokračovali jsme dál po magistrále a minuli jsme lyžaře, kteří nás užasle pozorovali. Mířili jsme k loveckému zámečku. Když jsem spatřila pro něj typickou střechu, zvýšil se mi srdeční tep a stoupl adrenalin. Na chvíli jsme zde zastavili, než jsme pokračovali dál. Mířili jsme na Královku a já pojednou poznala její věž. Dorazili jsme na nejvyšší bod a muži v červeném mi povolili pásy na hrudníku a posadili mě. Nabídl se mi úžasný pohled do krajiny. Měli jsme velké štěstí, protrhla se i oblačnost a ukázalo se modré nebe. Neubránila jsem se pocitu radosti, jež se mi rozléval tělem a já vnímala obrovskou vděčnost.

Než jsem se nadála, byli jsme zpět u budovy horské služby a mě bylo trochu líto, že už je konec. Zůstaly mi však krásné vzpomínky, které mi už nikdo z mysli nevymaže.

Na závěr přeji všem lidem – Važte si každého pohybu svého těla, vnímejte krásu života. Já život miluji a raduji se ze všeho, přestože jsem již více jak deset let upoutána na lůžko.  Vážím si každého rána, každé chvilky strávené po boku manžela a všech lidí, kteří se o mě starají a zpříjemňují mé dny.

Děkuji Vám hoši záchranáři a všem zaměstnancům Hospice sv. Zdislavy za splnění mého snu.

 

P. S. Při loučení s horskou službou jsme se domluvili na letní projížďku jizerskými horami, na kterou se již nyní nesmírně těším.

Jasněnka

 

Harmonikáři – estrádní mini show v hospici

Již podruhé jsme mohli v hospici přivítat Harmonikáře. Zpěvačky Milušku a Rózinku doprovodil na heligonku pan Bohumil a na harmoniku paní Eva. Jejich vystoupení, které trvalo bezmála dvě hodiny, bylo naplněno energií starých lidových hitů. My v publiku jsme nevydrželi a s radostí se přidali, takže jsme si společně zazpívali například: Na tu svatou Katerinu, Vysoký jalovec, Když jsem já šel tou Putimskou branou a mnoho dalších písniček. A jako bonus jsme se i zasmáli. To když prostor mezi písněmi vyplňovali naši účinkující různými vtipy.

Jeden za všechny:

Paní Eva učí psa, kterého si před nedávnem pořídila, aportovat. Manžel to sleduje a ironicky povídá: „Dej mu chudákovi pokoj, nic ho nenaučíš.“ „Ale naučím,“ trvá na svém Eva, “s tebou mi to ze začátku také hned nešlo.“

 

Mockrát děkujeme za krásné vystoupení.

Tým Hospice sv. Zdislavy

Hudebníci tělem i duší – manželé Šimkovi

V pátek, 12. ledna, jsme zakončili krásnou tečkou náš pracovní týden. Hospic navštívili  manželé  Šimkovi, kteří již řadu let provozují prodejnu hudebnin u ZUŠ v Liberci. Zaplněnou čajovnou zněly samé hudební klenoty, při nichž jsme se neubránili tanci. To by při Mýdlovém princi, Dej mi víc své lásky a Dajáně prostě nikdo nedokázal.

Děkujeme a těšíme se, že nás Šimkovi opět brzy přijdou roztančit!

Tým Hospice sv. Zdislavy

 

Dej bůh štěstí tomu domu…

Stejně jako loni, našli si dobří lidé a děti cestu do hospice, aby přinesli svými písněmi i slovem vánoční atmosféru těm, kteří ji zažívají naposledy a jinak.

Děti z MŠ Klášterní svými písničkami i básněmi rozzářily oči všech, kteří se přišli podívat.

 

Přivítali jsme také  členy Českobratrské církve evangelické z Liberce s farářem Filipem Susou Th. D.

 

Děkujeme, že nám pomáháte rozsvěcovat světýlka v očích našich klientů.

Tým Hospice sv. Zdislavy