Andělský sen
Jeden z newyorských taxikářů napsal na svém Facebooku:
Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Počkal jsem několik minut. Pak jsem zatroubil znovu. Měla to být má poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl odjet, ale auto jsem nakonec zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal.
„Chviličku“, ozval se za dveřmi hlas starší ženy.
Slyšel jsem, jak tam něco někdo táhne po zemi.
Dveře se otevřely až po dlouhé chvíli.
Stála předemnou maličká, asi devadesátiletá žena. Byla oblečená v kartounových šatech, kloboučku se síťkou, jako v nějakém filmu ze 40.let. Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo dlouho nebydlel. Všechen nábytek byl zakrytý prostěradly. Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách hrníčky ani ozdůbky. V rohu stála kartonová krabice plná fotografií a skleněného nádobí. „Pomohl byste mi odnést kufřík do auta?“ požádala mě. Odnesl jsem ho do auta a vrátil se, abych pomohl té ženě. Chytila se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu. Stále mi děkovala za laskavost. „To nic není“, říkal jsem jí, „snažím se jen chovat se ke svým pasažerům tak, jak bych chtěl, aby se chovali lidé k mé matce“. „To jsi opravdu hodný chlapec“, řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum.
„Ale to není nejkratší cesta“, upozornil jsem ji.
„Ach ano, já vím“, řekla. „Ale já nespěchám, jedu do hospicu“.
Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly. „Moje rodina už dávno odjela“, pokračovala tichým hlasem. „Lékař mi říká, že mi už nezůstává mnoho času“.
Pomalu jsem natáhnul ruku a vypnul taxametr.
„Jakou cestou byste chtěla jet?“, zeptal jsem se.
Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čvrtí, kde s manželem žili jako novomanželé. Přivedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička.
Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo uličkou a seděla schoulená v koutku, beze slova.
Pak najednou řekla. „Jsem už unavená, asi pojedeme“.
Jeli jsme mlčky trasou, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí.
Dva sanitáři přišli k autu a opatrně staré dámě pomohli vystoupit. Museli ji čekat. Otevřel jsem kufr a zanesl její věci ke dveřím. Žena již seděla v pojízdném křesle.
„Kolik vám dlužím?“ zeptala se.
„Nic.“ řekl jsem.
„Vždyť si musíte vydělávat na živobytí“, namítla.
„Mám i jiné pasažéry, řekl jsem jí.
Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. A ona mě také pevně objala.
„Daroval jsi staré ženě trochu štěstí“, řekla. „Děkuji ti“.
Stiskl jsem jí ruku a odcházel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk u zavírající další knihu života…
Na zpáteční cestě jsem nebral další pasažéry. Jel jsem, kam mě oči vedly, po nořený do svých myšlenek. Nemohl jsem ten den ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat na konec směny? Co kdyby jí odmítl splnit její prosbu, nebo co kdybych jen párkrát zatroubil a prostě odjel?
Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v životě neudělal.
Jsme zvyklí si myslet, že náš život se točí v kruzích kolem velkých okamžiků, ale ony nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost.