Jak vidí svoji práci Věrka Střeštíková, pečovatelka v odlehčovací službě

Co tě přivedlo k práci v hospici?

Přijde mi, že jsem přišla už dávno. Pracovala jsem dlouho se seniory. Často jsem se potkávala se smrtí a nevěděla jsem, jak si s ní poradit. Potřebovala jsem se to naučit. Nejdřív jsem si v hospici udělala kurz pro dobrovolníky, který byl úžasný a pomohl mi kousek dál se posunout. Potom jsme doprovázeli kamaráda, a já se znovu potkala s lidmi z hospice, konkrétně za ním dojížděla hospicová zdravotní sestra. Nakonec jsem potkala svoji současnou vedoucí na ulici a ona mě oslovila, jestli bych tady nechtěla pracovat. Vnímám to jako souhru spousty okolností a událostí, která mě k práci v hospici přivedla.

Od jakého roku tedy v hospici působíš?

Nastoupila jsem určitě dřív, než byl otevřený lůžkový hospic. Myslím že v roce 2014, ale konkrétně bych to musela dohledat. Shodly jsme se s kolegyněmi, že si nás hospic přitáhl vlastně všechny. No a někoho i opakovaně. Já už sloužím druhé kolo.

Jak to myslíš s tím druhým kolem?

Krátce poté, co se otevřel lůžkový hospic, jsem měla pocit, že potřebuji zkusit něco jiného. V té době jsem i marodila, nebylo to lehké. Nejdřív jsem chtěla zkusit práci s dětmi, začala jsem se zajímat o waldorfskou pedagogiku, ale hodně brzy jsem pochopila, že to není moje cesta. Zároveň jsem necítila, že bych se měla hned vrátit do hospice, tak jsem skoro dva roky pracovala v Člověku v tísni na pozici terénního pracovníka. Pomáhala jsem lidem z ubytoven vyřizovat dávky a hledat práci, bydlení nebo školu pro děti. Byl to takový mezičas, kdy ale bylo čím dál tím jasnější, že moje místo je v hospici.

Pracuješ jako pečovatelka v odlehčovací službě, co přesně to znamená?

V odlehčovací službě nemáme jen klienty, kteří bezprostředně umírají, spíš bych řekla, že se potkáváme se s klienty v závěrečné fázi jejich života. Často se setkávám s představou, že už se řeší jen nějaký dojezd. Ale tak to není. Mnohem víc jde o to, aby závěr byl stejně kvalitní jako celý život předtím. Jen možnosti, se kterými můžeme pracovat, jsou jiné.

Neposkytujeme zdravotní péči, na to nejsme odborníci. Pomáháme s běžnými denními úkony, s hygienou, s jídlem a podobně. Vnímám, že naše péče stojí, kromě praktické pomoci, na vztahu s klientem a rodinou, nebo minimálně pečující osobou. Někdy se běžná návštěva rozvine v hlubší hovor. A bývají to moc hezké momenty, které velmi posouvají vztah mezi mnou a klientem, nebo klientem a rodinou.

Jak dlouhé máte služby a jak se rozhodujete, kdo ke komu kdy pojede?

Běžně máme osmihodinovou pracovní dobu. Služby rozděluje vedoucí Marie Rissová. U klientů se většinou střídáme, informace si předáváme na pravidelných setkáních týmu. Někdy se stane, že s klientem některé z nás funguje lépe komunikace, nebo si klient vyžádá na konkrétní činnost určitou pečovatelku. Pak se domlouváme individuálně.

Kolik času ti zabere jedna návštěva v domácnosti?

To je různé, nedá se říct, že by byla nějaká obvyklá délka. Jedna návštěva může trvat hodinu, ale taky může jít o službu dlouhou šest, osm hodin, řídíme se potřebami a zájmem konkrétní rodiny, roli hrají i finančních možnosti klienta. Snažíme se být flexibilní. Když klient opravdu odchází a rodina potřebuje doprovázet, pomoc, tak se snažíme vyjít vstříc. Když jde třeba o klienta, se kterým jsem víc spolupracovala já a jsme navázaní, tak někdy nabídnu, že mohu být na telefonu k dispozici i večer nebo o víkendu.

Mluvíš o situacích, kdy váš klient už doopravdy odchází. Vstupuje pak do péče domácí hospic?

Vstupuje, pokud je potřeba. Shodly jsme se s kolegyněmi, že jsme rády, když se prováže zdravotnická a sociální péče. Mně osobně se s našima sestřičkama skvěle spolupracuje, skvěle se domlouváme a je to opravdu týmová práce. A mám pocit, že i klienti jsou spokojení s tím, jak se ta péče doplňuje.

Když se vrátíme k tobě. Býváš v domácnosti s klientem sama, nebo je přítomná i pečující osoba?

Většinou jsem tam sama, když jde o delší čas, volá si nás pečující osoba proto, aby si mohla vyřídit své věci a prostě odejít. Ale jsou lidé, kteří se hlavně zpočátku necítí jistě a chtějí vidět, jak služba funguje, jestli péči zvládneme. Pak tam jsou s námi. A někdy zůstávají proto, že je jim příjemné, že jsme tam ve třech, snáz se jim povídá s blízkým, o kterého pečují, když je přítomný ještě někdo další. Je úplně na rodině, jak si péči nastaví.

Vnímám, že přání klienta a rodiny jsou hodně důležitá. Stává se, že narazíš na složitou situaci, kdy to, co je potřeba, jde proti tomu, co rodina chce nebo zvládne? Jak si s tím poradíš?

Někdy si neporadím. Občas má klient, nebo pečující osoba, jasnou představu, která je úplně zaseklá. A i když já ze své představy ustupuji, není s kým vést dialog. K tomu nám říká Majka (vedoucí Marie Risová), že to je jejich boj. V takové chvíli nastupuje naprostý respekt k přáním klienta a rodiny. Služba pak bývá těžká, protože bytostně cítím, že by byla potřeba jiná péče, nebo by pomohlo změnit způsob, provedení, zároveň vím, že změna není průchozí.

Hodně se v takových chvílích učím, že nemůžu prostě dělat věci po svém. Tady je strašně vidět, jak je to násilné, byť samozřejmě nejde o fyzické násilí, ale jakýkoliv tlak na lidi, kteří jsou v závěru života opravdu křehcí, je hrozně znát. Když vyvíjím tlak, připadám si pak úplně jako zločinec.

Jak se odreagováváš, co děláš pro to, aby sis těžké chvíle a zážitky neodnášela domů?

Dělám si po práci takový přechod. Když přijedu domů, zaparkuji, vystoupím z auta a jdu na procházku. Nejdu domů, dokud v hlavě nepřepnu.

Jsou i situace, které si nesu domů záměrně. Třeba s někým přemýšlíme, jak mu ulevit od bolesti zad, trochu je zkoušíme rozcvičit. Doma pak třeba přemýšlím, jak usnadnit klientovi pohyb po bytě, jak uzpůsobit prostředí. Občas mě s odstupem napadne, co by se dalo vylepšit.

Někdy řešíme hodně těžké situace, většinou vztahové, kdy jde o nedorozumění nebo kolizi v komunikaci s klientem nebo pečující osobou. Když někdo nespí celou noc a přijde pečovatelka, která chce něco rychle vyřešit, může mít takové setkání hodně špatný náboj. To potom probíráme na setkání týmu, nebo jen tak v kanceláři. Často se podaří uvolnit napětí a to uvolnění pak přinášíme zpět do rodiny.

Je něco, co bys chtěla o své práci ještě říct?

Jsem opravdu vděčná za to, jaký máme tým. Líbí se mi, že se o sebe zajímáme. Sdílíme podobné hodnoty ohledně závěru života, že to není o smrti a umírání, ale o životě. Přesně s tím se přímo potkáváme v práci. Někdo chce svůj život ještě posunout, někdo ho chce udržet v co nejméně změněné podobě co nejdéle a někdo si své záležitosti opravdu ukončuje a už se nechce posouvat a postupně se to tak uzavírá až do toho konce. Všechno je v pořádku, záleží na každém člověku, co v závěru života zrovna on potřebuje prožít.

Děkujeme NF Umění doprovázet za možnost zakoupit antidekubitní matraci

Finanční dar ve výši 40 tisíc korun předali v pondělí 13. června 2022 zástupci Nadačního fondu Umění doprovázet Hospici sv. Zdislavy v Liberci. Ten z daru zakoupí plně automatizovanou a flexibilní vzduchovou antidekubitní matraci CuroCell A4. Celková částka, kterou nadační fond Hospic sv. Zdislavy od začátku spolupráce podpořil, činí téměř 450 tisíc korun.

„Díky daru Nadačního fondu Umění doprovázet zakoupíme do našeho lůžkového hospice jednu plně automatizovanou a flexibilní vzduchovou antidekubitní matraci CuroCell A4,“ říká jeho ředitelka Ing. Taťána Janoušková. „Matraci tohoto typu máme v současné chvíli pouze jednu a jsme s ní nadmíru spokojeni. Její jedinečnost spočívá především v jejích funkcích, které jsou nejen preventivní, ale i léčebné. Tyto aktivní matrace pomáhají při jinak zdlouhavé a bolestivé léčbě dekubitů u imobilních pacientů a umožňují nám zachovat vysokou kvalitu paliativní péče v lůžkovém zařízení“, doplňuje ředitelka. Lůžkový hospic má kapacitu 28 lůžek, pro zajištění kvalitní péče by hospic rád zakoupil další tři matrace.

Nadační fond Umění doprovázet byl založen v červenci roku 2006 a v průběhu svého trvání předal českým hospicům téměř 5,6 milionu korun. „Snažíme se získávat finanční prostředky jak pro již fungující hospice, tak pro ty nově vznikající a od roku 2011 jsme naši pomoc rozšířili i na domácí hospicovou péči, která umožňuje nemocnému prožít poslední dny svého života v domácím prostředí, mezi svými nejbližšími,“ říká zakladatelka fondu a předsedkyně správní rady Hana Haráková.

Kromě finanční a materiální pomoci stávajících a nově vznikajících hospiců provozuje fond také poradenskou linku pro těžce nemocné, jejich rodiny a blízké a půjčovnu kompenzačních pomůcek (více na www.umenidoprovazet.cz). Od roku 2009 je členem Asociace nadačních fondů Fóra dárců, v roce 2012 získal jako jeden z prvních nadačních fondů v ČR „Známku kvality“ udělenou Fórem dárců.

 

Golfový turnaj

Děkujeme Nadaci Euronisa, která nás 4. června 2022 přizvala na golfový turnaj. Naše stanoviště bylo na 9. jamce. Golfisté se zde mohli občerstvit a finančně podpořit činnost hospice v rámci veřejné sbírky Pozvedněte slabé, kterou organizuje právě nadace.

Atmosféra byla přátelská a hráčům to pěkně létalo. Peníze do sbírkové pokladničky přibyly i během slavnostního vyhlášení vítězů turnaje. A tak jsme zvědaví, kolik se nakonec ve prospěch hospice vybralo. Zatím je to překvapení.

Děkujeme všem hráčům/dárcům i Hit Radiu FM, které turnaj pořádalo.

Nová Suzuki pro domácí hospic

Naše sestřičky v domácím hospici mají nové auto. Ve své práci se bez auta neobejdou, za pacienty vyjíždí doslova ve dne, v noci, v létě i v zimě. Díky podpoře našich dárců jsme mohli pořídit čtyřkolku, která spolehlivě vyjede i do těžce dostupných míst v našem hornatém regionu.

Vůz Suzuki Ignis nahradil Toyotu Aygo. Ta byla v provozu už od roku 2012, řešili jsme časté poruchy i drahý provoz. Naše auta jsou maximálně vytížená, jezdí celý den, takže nové auto už bylo opravdu potřeba. Sestřičky tak mají  pomocníka, který je spolehlivě a bezpečně dopraví za pacienty.

Děkujeme zejména Nadaci Agrofert, Nadaci ČEZ, Nadaci Euronisa a firmě Magna Bohemia.

 

Magna

 

Benefice pro hospic

Milí přátelé, příznivci, dobrovolníci a dárci,
zkrátka všichni, kteří máte k našemu hospici blízko a věříte, že děláme smysluplnou věc, zveme Vás na Benefici pro hospic, která proběhne v pátek 17. června 2022 v 17.00 na nádvoří Hospice sv. Zdislavy.

Jsme vděční, že v programu benefice vystoupí jen místní umělci:
Legendární Severáček, liberecký dětský sbor ZUŠ, se představí pásmem lidových písní.
Písničkář Kuba Horák zazpívá i se svou dcerou.
A nakonec vystoupí fenomenální mladý houslista, který začal dobývat světová pódia, Daniel Matejča.

Benefici bude provázet svým laskavým slovem Lucie Fürstová, která nám pomohla i s přípravou akce.
Vstupné je dobrovolné a celý výtěžek půjde na podporu našeho hospice.
Přijďte si užít příjemný páteční podvečer přímo v centru Liberce. Těšíme se na Vás.

   

 

 

 

VDV přispěl na školení bázální stimulace

21. – 22. dubna se naši pečovatelé a sestřičky učili, jak na bazální stimulaci. O co jde? Díky smyslům vnímáme sebe sama i okolní svět. Přes smysly a doteky se přijímáme impulsy z okolního světa a komunikujme s ním. Jak se dotýkat klientů, abychom jim prospěli?

Bazální stimulace je vědecký pedagogicko-ošetřovatelský koncept, který se orientuje na lidské potřeby. Podporuje vnímání, komunikaci a pohybové schopnosti člověka. Zlepšuje kvalitu života. Nejvíce se v tomto konceptu používají doteky, správné polohování, koupele a masáže, ale i ochutnávání oblíbených nápojů, vůní nebo prohlížení fotografií… To vše vede k znovuobnovování porušených nervových spojů. Bazální stimulace využívá regeneračních vlastností mozku. S využitím vzpomínek, životních návyků a zkušeností uložených v naší paměti dokáže obnovit mozkovou činnost.

Naše školení podpořil Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Moc děkujeme, protože dovednosti a znalosti ze školení budeme využívat každý den v péči o nevyléčitelně nemocné. Pomůže nám tvořit laskavé a láskyplné prostředí v hospici.

Děkujeme.

 

Jak vidí svoji práci Pavla Březinová, vrchní sestra našeho domácího hospice?

Co obnáší práce sestry, která jezdí za umírajícími domů? Co všechno musí zvládat a s čím se každodenně potýká? V čem ji práce obohacuje a co jí dává?

Jak ses dostala k práci sestry v hospici?

Splnila jsem si svůj sen. Pracovala jsem v přímé péči v domově pro seniory. Vnímala jsem, že smrt zde není přirozená a lidé umírají sami. Nebyla jsem schopná smrt takto akceptovat. Po stáži v hospici jsem si uvědomila, že přesně tohle chci dělat, dopřát lidem přirozené odcházení v domácím prostředí, aby mohli být s rodinou, aby si umíráním prošli všichni společně. Ze smrti, z největšího strachu mého dětství, se stala práce, která mě naplňuje.

Ty ses bála smrti už jako malá? To není obvyklé.

Už jako malá holka jsem věděla, že chci být zdravotní sestrou. Ale smrti jsem strašně bála. Ptala jsem se, co bude, až tu nebudu, co se stane s mými myšlenkami? Je to ten největší paradox, že se smrtí teď pracuji. Známí se mě často ptají, jak tuhle práci můžu dělat? Ale já už strach nemám, zažila jsem mnohokrát pokojné umírání.

Může někdo “zvenku“ ulevit umírajícímu a jeho nejbližším?

Než dojde k přijetí smrti, člověk se s tím hodně pere. A nejen on, ale i jeho rodina. Když rodina prochází fázemi umíráním společně se svým blízkým, lépe se s odchodem vyrovná. Nepřichází pak palčivé otázky. Klientům často říkám: Žijte přítomností, neodcházejte do minulosti. Teď vyřešte, co je třeba.” A to platí i pro rodinu. Je dobré udělat své maximum pro druhého dokud je čas, aby člověk v budoucnu neměl výčitky, aby měl čistý štít sám před sebou a nekoukal na to, jestli mu umírající v minulosti třeba ublížil. Když je rodina součástí umírání, vše se uzavře. Moje role je být oporou a otevřeně mluvit o smrti.

Jak otvíráš téma smrti? To zní jako těžký úkol.

Jde to přirozeně. Lidé mě pouští domů do svého největšího soukromí a já vnímám atmosféru. Začnu se ptát, co potřebují a na jejich strachy. Na rodině je rozhodnutí, jak si péči nastaví a jak bude probíhat. V hospici se řídíme přáním klienta a rodiny. Sami si rozhodují, jak si péči nastaví a jak bude probíhat. Otevřeně mluvíme o smrti a o citlivých tématech, i když je to nepříjemné. Máme zkušenost, že to přináší úlevu a vyrovnanost, která má velký vliv na pokojné umírání. Každý si zaslouží důstojně odejít, to je jediná lidská spravedlnost. Jsme schopní ovlivnit spokojenost v období umírání. Opakovaně vidím lidi umírat s úsměvem na tváři. Nepovede se to vždy, ale ve velké většině lidé v hospici odcházejí pokojně, jsou uvolnění a usmívají se. A to je důvod, proč se nebojím vstupovat do bolavých témat.

Člověk tedy může ovlivnit svoje umírání?

Ano, vidím to každý den. Jsou lidé, kteří neodejdou v přítomnosti svých blízkých. Rodina u nich sedí, drží je za ruku a člověk nezemře. Jen si příbuzný odběhne, nastane smrt. Umírající třeba nechce, aby si nejbližší pamatovali jeho poslední vydechnutí, aby ho takto viděli. Někdo chce umírat sám, jiný naopak potřebuje společnost. Jsem přesvědčená, že to nejsou náhody. V hospici klientům pomáháme akceptovat smrt. Většinou za sebou mají měsíce nebo roky léčby. Lékaři zasahovali do jejich těla s cílem uzdravit je, bolelo je to, museli svůj život přizpůsobit nemoci. Prošli si dlouhou cestu a příroda je tak mocná, že člověka připraví na jeho konec a vše se upokojí.

Ale smutku se při této práci člověk asi nevyhne…

Smutek cítím, když zemře mladá máma, když vnímám bolest člověka, který přichází o svého nejbližšího. V tu chvíli si říkám, nejsem tu od toho, abych je spasila. Nemám čarovnou hůlku, abych udělala zázrak. Opravdu bych si to přála, ale nejde to. Soustředím se radši pohodu klientů, dokud žijí. V hospici děláme třeba vizity na zahradě, aby klienti byli v pohodě a nenavozovali jsme jim pocit nemocničního prostředí.

Jak tedy vypadá návštěva u pacienta?

Do rodiny jezdíme obvykle 3x týdně, jednou lékař, jinak sestry. Nemáme harmonogram práce jako v nemocnici, řídíme se týdenním rozpisem. Musíme umět reagovat na situaci, nevíme, kdy se kdo zhorší a kam pojedeme akutně. Ráno se sejde celý tým. Sestra, která měla noční pohotovost informuje ostatní o průběhu služby a zda je vše v pořádku. Na ranní poradě probereme každého klienta, jak v rodině zvládají péči a co pro ně můžeme udělat, řeší se zdravotní stav klienta. Po poradě obvoláme všechny rodiny a ptáme se na aktuální situaci. Když není nic akutního, jedeme do rodin podle rozpisu. Sestra většinou navštíví 3 rodiny denně, navíc ještě obstará home care a výměny katetrů. Někdy je u klienta hodinu, jindy 3 hodiny. Přijede do rodiny, posedí, aby se uvolnila se atmosféra. Udělá kontrolu, měří tlak, puls, okysličenost organismu, otoky, prohmatají břicho… Pak se i za přítomnosti klienta řeší paliativní otázky, jak to rodina zvládá apod. Péče je na rodině, my fungujeme jako opěrná hůl, když si nejsou jistí. Před každým z nich smekám. Jsou neuvěřitelní. Odchod blízkého člověka je to nejtěžší, co nás může potkat a je jedno jestli je člověku 80 nebo 40 let, bolí to stejně.

A když se stav klienta zhorší, voláte rychlou?

Ne, vloni jsme všechny zvládli opečovat doma. Víme, že náš klient zemře a že nezměníme jeho diagnózu. Pro nás je důležité, aby klient netrpěl. Pro umírajícího jsou nejtěžší bolesti, dušnost a krvácení, a to si hlídáme. Snažíme se předvídat, naše lékařka je skvělá paliatrička s letitou praxí. Nastaví každému SOS medikaci, kterou necháváme rodinám doma v lednicích, aby mohli zasáhnout. Když bychom volali sanitu, začali by člověka zachraňovat a odvezli by jej do nemocnice. 99% našich klientů si přeje umřít doma. Naše sestry mají velkou odpovědnost. Jsme skvělý tým, podporujeme se a to je základ všeho. Člověk musí cítit, že hospic je to pravé pro něj. Většinou tu pracují lidé, kteří nemají úplně lehký život. Mají za sebou zkušenost, přehodnotili svoje priority a chtějí být nápomocní a dávat lidem něco sami ze sebe.

Co by Ti pomohlo v Tvé práci?

Strašně bych si přála, aby se zlomilo společenské tabu spojené s hospici. Hospice jsou dnes na skvělé úrovni. Učí lidi akceptovat smrt, a to je těžké. Medicína v krátkém časovém horizontu postoupila dopředu, tak jsme začali mít pocit, že jsme nesmrtelní. Nemáme úctu ke stáří, nedělají se pohřby, chybí nám ta “tečka”. Lidé neznají možnosti péče, terénní služby, půjčovny s pomůckami, nevědí na jaké finanční příspěvky mají nárok. Nevědí, jak se postarat, a to bych chtěla změnit. Když mi rodiny děkují, tak jim říkám, že není za co. To oni jsou ti nejstatečnější, postarali si umírajícího a já si díky nim i odnáším neuvěřitelnou zkušenost do budoucna.

Hospic podpořili ČSOB pomáhá regionům a Fórum dárců

Náš hospic se díky podpoře dárců umístil na třetím místě v projektu ČSOB pomáhá regionům. Naši příznivci nás podpořili celkovou částkou 49 008 Kč a ČSOB ji navýšila o příspěvek 35 000 Kč. Celkem jsme získali 84. 008,- Kč na nákup nových peřin, polštářů a lůžkovin. Vážíme si podpory všech dobrých lidí, kteří spojili své síly. Můžeme tak podpořit pocit domova v našem hospici nejen pro klienty, ale i pro jejich rodiny.

Firma Matějovský a.s. darovala hospici lůžkoviny

Máme velkou radost, z úspěšného projektu Kousek domova v hospici, který byl zaměřený na obnovu lůžkovin. Naše pokoje jsou zařízeny tak, aby byly co možná nejútulnější a k pocitu pohodlí patří i kvalitní postel, dobrý polštář, teplá peřina a příjemné a pěkné povlečení. Lůžkoviny jsou v hospici celoročně hojně využívané, protože lidem na sklonku života je často zima. Naším záměrem bylo dosluhující lůžkoviny obměnit a podpořit tak na pokojích pocit útulného domácího prostředí.

Firma Matějovský a.s., která nabízí velmi kvalitní a zároveň krásný a bohatý sortiment lůžkovin nás podpořila darovanými produkty v celkové výši 45 000Kč.  Naši klienti se tak budou moci zachumlat do nových hřejivých peřin v krásném povlečení.

Firmě Matějovský a.s. ještě jednou moc děkujeme.

     

Liga proti rakovině podpořila nákup oxygenátorů

Liga proti rakovině, kterou všichni známe díky “kytičkové” sbírce podpořila náš hospic a umožnila nám koupi 4 oxygenátorů. Koncentrátory kyslíku jsou nezbytnou pomůckou nejčastěji pro klienty s onkologikým onemocněním.

Koncentrátor kyslíku půjčujeme domů. Díky němu se klientům lépe dýchá, a hlavně mohou s pomocí přístroje zůstat doma mezi svými blízkými.

Moc děkujeme