Co tě přivedlo k práci v hospici?
Přijde mi, že jsem přišla už dávno. Pracovala jsem dlouho se seniory. Často jsem se potkávala se smrtí a nevěděla jsem, jak si s ní poradit. Potřebovala jsem se to naučit. Nejdřív jsem si v hospici udělala kurz pro dobrovolníky, který byl úžasný a pomohl mi kousek dál se posunout. Potom jsme doprovázeli kamaráda, a já se znovu potkala s lidmi z hospice, konkrétně za ním dojížděla hospicová zdravotní sestra. Nakonec jsem potkala svoji současnou vedoucí na ulici a ona mě oslovila, jestli bych tady nechtěla pracovat. Vnímám to jako souhru spousty okolností a událostí, která mě k práci v hospici přivedla.
Od jakého roku tedy v hospici působíš?
Nastoupila jsem určitě dřív, než byl otevřený lůžkový hospic. Myslím že v roce 2014, ale konkrétně bych to musela dohledat. Shodly jsme se s kolegyněmi, že si nás hospic přitáhl vlastně všechny. No a někoho i opakovaně. Já už sloužím druhé kolo.
Jak to myslíš s tím druhým kolem?
Krátce poté, co se otevřel lůžkový hospic, jsem měla pocit, že potřebuji zkusit něco jiného. V té době jsem i marodila, nebylo to lehké. Nejdřív jsem chtěla zkusit práci s dětmi, začala jsem se zajímat o waldorfskou pedagogiku, ale hodně brzy jsem pochopila, že to není moje cesta. Zároveň jsem necítila, že bych se měla hned vrátit do hospice, tak jsem skoro dva roky pracovala v Člověku v tísni na pozici terénního pracovníka. Pomáhala jsem lidem z ubytoven vyřizovat dávky a hledat práci, bydlení nebo školu pro děti. Byl to takový mezičas, kdy ale bylo čím dál tím jasnější, že moje místo je v hospici.
Pracuješ jako pečovatelka v odlehčovací službě, co přesně to znamená?
V odlehčovací službě nemáme jen klienty, kteří bezprostředně umírají, spíš bych řekla, že se potkáváme se s klienty v závěrečné fázi jejich života. Často se setkávám s představou, že už se řeší jen nějaký dojezd. Ale tak to není. Mnohem víc jde o to, aby závěr byl stejně kvalitní jako celý život předtím. Jen možnosti, se kterými můžeme pracovat, jsou jiné.
Neposkytujeme zdravotní péči, na to nejsme odborníci. Pomáháme s běžnými denními úkony, s hygienou, s jídlem a podobně. Vnímám, že naše péče stojí, kromě praktické pomoci, na vztahu s klientem a rodinou, nebo minimálně pečující osobou. Někdy se běžná návštěva rozvine v hlubší hovor. A bývají to moc hezké momenty, které velmi posouvají vztah mezi mnou a klientem, nebo klientem a rodinou.
Jak dlouhé máte služby a jak se rozhodujete, kdo ke komu kdy pojede?
Běžně máme osmihodinovou pracovní dobu. Služby rozděluje vedoucí Marie Rissová. U klientů se většinou střídáme, informace si předáváme na pravidelných setkáních týmu. Někdy se stane, že s klientem některé z nás funguje lépe komunikace, nebo si klient vyžádá na konkrétní činnost určitou pečovatelku. Pak se domlouváme individuálně.
Kolik času ti zabere jedna návštěva v domácnosti?
To je různé, nedá se říct, že by byla nějaká obvyklá délka. Jedna návštěva může trvat hodinu, ale taky může jít o službu dlouhou šest, osm hodin, řídíme se potřebami a zájmem konkrétní rodiny, roli hrají i finančních možnosti klienta. Snažíme se být flexibilní. Když klient opravdu odchází a rodina potřebuje doprovázet, pomoc, tak se snažíme vyjít vstříc. Když jde třeba o klienta, se kterým jsem víc spolupracovala já a jsme navázaní, tak někdy nabídnu, že mohu být na telefonu k dispozici i večer nebo o víkendu.
Mluvíš o situacích, kdy váš klient už doopravdy odchází. Vstupuje pak do péče domácí hospic?
Vstupuje, pokud je potřeba. Shodly jsme se s kolegyněmi, že jsme rády, když se prováže zdravotnická a sociální péče. Mně osobně se s našima sestřičkama skvěle spolupracuje, skvěle se domlouváme a je to opravdu týmová práce. A mám pocit, že i klienti jsou spokojení s tím, jak se ta péče doplňuje.
Když se vrátíme k tobě. Býváš v domácnosti s klientem sama, nebo je přítomná i pečující osoba?
Většinou jsem tam sama, když jde o delší čas, volá si nás pečující osoba proto, aby si mohla vyřídit své věci a prostě odejít. Ale jsou lidé, kteří se hlavně zpočátku necítí jistě a chtějí vidět, jak služba funguje, jestli péči zvládneme. Pak tam jsou s námi. A někdy zůstávají proto, že je jim příjemné, že jsme tam ve třech, snáz se jim povídá s blízkým, o kterého pečují, když je přítomný ještě někdo další. Je úplně na rodině, jak si péči nastaví.
Vnímám, že přání klienta a rodiny jsou hodně důležitá. Stává se, že narazíš na složitou situaci, kdy to, co je potřeba, jde proti tomu, co rodina chce nebo zvládne? Jak si s tím poradíš?
Někdy si neporadím. Občas má klient, nebo pečující osoba, jasnou představu, která je úplně zaseklá. A i když já ze své představy ustupuji, není s kým vést dialog. K tomu nám říká Majka (vedoucí Marie Risová), že to je jejich boj. V takové chvíli nastupuje naprostý respekt k přáním klienta a rodiny. Služba pak bývá těžká, protože bytostně cítím, že by byla potřeba jiná péče, nebo by pomohlo změnit způsob, provedení, zároveň vím, že změna není průchozí.
Hodně se v takových chvílích učím, že nemůžu prostě dělat věci po svém. Tady je strašně vidět, jak je to násilné, byť samozřejmě nejde o fyzické násilí, ale jakýkoliv tlak na lidi, kteří jsou v závěru života opravdu křehcí, je hrozně znát. Když vyvíjím tlak, připadám si pak úplně jako zločinec.
Jak se odreagováváš, co děláš pro to, aby sis těžké chvíle a zážitky neodnášela domů?
Dělám si po práci takový přechod. Když přijedu domů, zaparkuji, vystoupím z auta a jdu na procházku. Nejdu domů, dokud v hlavě nepřepnu.
Jsou i situace, které si nesu domů záměrně. Třeba s někým přemýšlíme, jak mu ulevit od bolesti zad, trochu je zkoušíme rozcvičit. Doma pak třeba přemýšlím, jak usnadnit klientovi pohyb po bytě, jak uzpůsobit prostředí. Občas mě s odstupem napadne, co by se dalo vylepšit.
Někdy řešíme hodně těžké situace, většinou vztahové, kdy jde o nedorozumění nebo kolizi v komunikaci s klientem nebo pečující osobou. Když někdo nespí celou noc a přijde pečovatelka, která chce něco rychle vyřešit, může mít takové setkání hodně špatný náboj. To potom probíráme na setkání týmu, nebo jen tak v kanceláři. Často se podaří uvolnit napětí a to uvolnění pak přinášíme zpět do rodiny.
Je něco, co bys chtěla o své práci ještě říct?
Jsem opravdu vděčná za to, jaký máme tým. Líbí se mi, že se o sebe zajímáme. Sdílíme podobné hodnoty ohledně závěru života, že to není o smrti a umírání, ale o životě. Přesně s tím se přímo potkáváme v práci. Někdo chce svůj život ještě posunout, někdo ho chce udržet v co nejméně změněné podobě co nejdéle a někdo si své záležitosti opravdu ukončuje a už se nechce posouvat a postupně se to tak uzavírá až do toho konce. Všechno je v pořádku, záleží na každém člověku, co v závěru života zrovna on potřebuje prožít.
Letošní koncert gospelového souboru ze St. Andrews University, 
Nápad udělat koncert v kostele se zrodil až následně. Bylo potřeba zapojit všechny síly – oslovit pastora Marka Jonáše, sehnat zvukaře, překladatelku, vytvořit leták, udělat propagaci mezi známými, pozvat lidi ze spřátelených gospelových sborů, sehnat dárky, pozvat hosty. To všechno se díky kolegyni Albíně podařilo. Koncert a vůbec celé setkání proběhlo na výbornou, navíc díky otevřeným srdcím všech zúčastněných spoluorganizátorům bezplatně. Děkujeme všem za laskavost, s jakou nám věnovali svůj čas a síly, technické a prostorové možnosti. Bez Vaší pomoci by koncertní vystoupení v kostele nebylo možné.
