Co obnáší práce sestry, která jezdí za umírajícími domů? Co všechno musí zvládat a s čím se každodenně potýká? V čem ji práce obohacuje a co jí dává?
Jak ses dostala k práci sestry v hospici?
Splnila jsem si svůj sen. Pracovala jsem v přímé péči v domově pro seniory. Vnímala jsem, že smrt zde není přirozená a lidé umírají sami. Nebyla jsem schopná smrt takto akceptovat. Po stáži v hospici jsem si uvědomila, že přesně tohle chci dělat, dopřát lidem přirozené odcházení v domácím prostředí, aby mohli být s rodinou, aby si umíráním prošli všichni společně. Ze smrti, z největšího strachu mého dětství, se stala práce, která mě naplňuje.
Ty ses bála smrti už jako malá? To není obvyklé.
Už jako malá holka jsem věděla, že chci být zdravotní sestrou. Ale smrti jsem strašně bála. Ptala jsem se, co bude, až tu nebudu, co se stane s mými myšlenkami? Je to ten největší paradox, že se smrtí teď pracuji. Známí se mě často ptají, jak tuhle práci můžu dělat? Ale já už strach nemám, zažila jsem mnohokrát pokojné umírání.
Může někdo “zvenku“ ulevit umírajícímu a jeho nejbližším?
Než dojde k přijetí smrti, člověk se s tím hodně pere. A nejen on, ale i jeho rodina. Když rodina prochází fázemi umíráním společně se svým blízkým, lépe se s odchodem vyrovná. Nepřichází pak palčivé otázky. Klientům často říkám: Žijte přítomností, neodcházejte do minulosti. Teď vyřešte, co je třeba.” A to platí i pro rodinu. Je dobré udělat své maximum pro druhého dokud je čas, aby člověk v budoucnu neměl výčitky, aby měl čistý štít sám před sebou a nekoukal na to, jestli mu umírající v minulosti třeba ublížil. Když je rodina součástí umírání, vše se uzavře. Moje role je být oporou a otevřeně mluvit o smrti.
Jak otvíráš téma smrti? To zní jako těžký úkol.
Jde to přirozeně. Lidé mě pouští domů do svého největšího soukromí a já vnímám atmosféru. Začnu se ptát, co potřebují a na jejich strachy. Na rodině je rozhodnutí, jak si péči nastaví a jak bude probíhat. V hospici se řídíme přáním klienta a rodiny. Sami si rozhodují, jak si péči nastaví a jak bude probíhat. Otevřeně mluvíme o smrti a o citlivých tématech, i když je to nepříjemné. Máme zkušenost, že to přináší úlevu a vyrovnanost, která má velký vliv na pokojné umírání. Každý si zaslouží důstojně odejít, to je jediná lidská spravedlnost. Jsme schopní ovlivnit spokojenost v období umírání. Opakovaně vidím lidi umírat s úsměvem na tváři. Nepovede se to vždy, ale ve velké většině lidé v hospici odcházejí pokojně, jsou uvolnění a usmívají se. A to je důvod, proč se nebojím vstupovat do bolavých témat.
Člověk tedy může ovlivnit svoje umírání?
Ano, vidím to každý den. Jsou lidé, kteří neodejdou v přítomnosti svých blízkých. Rodina u nich sedí, drží je za ruku a člověk nezemře. Jen si příbuzný odběhne, nastane smrt. Umírající třeba nechce, aby si nejbližší pamatovali jeho poslední vydechnutí, aby ho takto viděli. Někdo chce umírat sám, jiný naopak potřebuje společnost. Jsem přesvědčená, že to nejsou náhody. V hospici klientům pomáháme akceptovat smrt. Většinou za sebou mají měsíce nebo roky léčby. Lékaři zasahovali do jejich těla s cílem uzdravit je, bolelo je to, museli svůj život přizpůsobit nemoci. Prošli si dlouhou cestu a příroda je tak mocná, že člověka připraví na jeho konec a vše se upokojí.
Ale smutku se při této práci člověk asi nevyhne…
Smutek cítím, když zemře mladá máma, když vnímám bolest člověka, který přichází o svého nejbližšího. V tu chvíli si říkám, nejsem tu od toho, abych je spasila. Nemám čarovnou hůlku, abych udělala zázrak. Opravdu bych si to přála, ale nejde to. Soustředím se radši pohodu klientů, dokud žijí. V hospici děláme třeba vizity na zahradě, aby klienti byli v pohodě a nenavozovali jsme jim pocit nemocničního prostředí.
Jak tedy vypadá návštěva u pacienta?
Do rodiny jezdíme obvykle 3x týdně, jednou lékař, jinak sestry. Nemáme harmonogram práce jako v nemocnici, řídíme se týdenním rozpisem. Musíme umět reagovat na situaci, nevíme, kdy se kdo zhorší a kam pojedeme akutně. Ráno se sejde celý tým. Sestra, která měla noční pohotovost informuje ostatní o průběhu služby a zda je vše v pořádku. Na ranní poradě probereme každého klienta, jak v rodině zvládají péči a co pro ně můžeme udělat, řeší se zdravotní stav klienta. Po poradě obvoláme všechny rodiny a ptáme se na aktuální situaci. Když není nic akutního, jedeme do rodin podle rozpisu. Sestra většinou navštíví 3 rodiny denně, navíc ještě obstará home care a výměny katetrů. Někdy je u klienta hodinu, jindy 3 hodiny. Přijede do rodiny, posedí, aby se uvolnila se atmosféra. Udělá kontrolu, měří tlak, puls, okysličenost organismu, otoky, prohmatají břicho… Pak se i za přítomnosti klienta řeší paliativní otázky, jak to rodina zvládá apod. Péče je na rodině, my fungujeme jako opěrná hůl, když si nejsou jistí. Před každým z nich smekám. Jsou neuvěřitelní. Odchod blízkého člověka je to nejtěžší, co nás může potkat a je jedno jestli je člověku 80 nebo 40 let, bolí to stejně.
A když se stav klienta zhorší, voláte rychlou?
Ne, vloni jsme všechny zvládli opečovat doma. Víme, že náš klient zemře a že nezměníme jeho diagnózu. Pro nás je důležité, aby klient netrpěl. Pro umírajícího jsou nejtěžší bolesti, dušnost a krvácení, a to si hlídáme. Snažíme se předvídat, naše lékařka je skvělá paliatrička s letitou praxí. Nastaví každému SOS medikaci, kterou necháváme rodinám doma v lednicích, aby mohli zasáhnout. Když bychom volali sanitu, začali by člověka zachraňovat a odvezli by jej do nemocnice. 99% našich klientů si přeje umřít doma. Naše sestry mají velkou odpovědnost. Jsme skvělý tým, podporujeme se a to je základ všeho. Člověk musí cítit, že hospic je to pravé pro něj. Většinou tu pracují lidé, kteří nemají úplně lehký život. Mají za sebou zkušenost, přehodnotili svoje priority a chtějí být nápomocní a dávat lidem něco sami ze sebe.
Co by Ti pomohlo v Tvé práci?
Strašně bych si přála, aby se zlomilo společenské tabu spojené s hospici. Hospice jsou dnes na skvělé úrovni. Učí lidi akceptovat smrt, a to je těžké. Medicína v krátkém časovém horizontu postoupila dopředu, tak jsme začali mít pocit, že jsme nesmrtelní. Nemáme úctu ke stáří, nedělají se pohřby, chybí nám ta “tečka”. Lidé neznají možnosti péče, terénní služby, půjčovny s pomůckami, nevědí na jaké finanční příspěvky mají nárok. Nevědí, jak se postarat, a to bych chtěla změnit. Když mi rodiny děkují, tak jim říkám, že není za co. To oni jsou ti nejstatečnější, postarali si umírajícího a já si díky nim i odnáším neuvěřitelnou zkušenost do budoucna.
Posezení v recepci Hospice sv. Štěpána
Dobročinný obchůdek Bona Fide
Výhled z krásné hospicové zahrady 
Vesele do nového dne.