Příspěvky

V pátek, 12. ledna, jsme zakončili krásnou tečkou náš pracovní týden. Hospic navštívili  manželé  Šimkovi, kteří již řadu let provozují prodejnu hudebnin u ZUŠ v Liberci. Zaplněnou čajovnou zněly samé hudební klenoty, při nichž jsme se neubránili tanci. To by při Mýdlovém princi, Dej mi víc své lásky a Dajáně prostě nikdo nedokázal.

Děkujeme a těšíme se, že nás Šimkovi opět brzy přijdou roztančit!

Tým Hospice sv. Zdislavy

Stejně jako loni, našli si dobří lidé a děti cestu do hospice, aby přinesli svými písněmi i slovem vánoční atmosféru těm, kteří ji zažívají naposledy a jinak.

Děti z MŠ Klášterní svými písničkami i básněmi rozzářily oči všech, kteří se přišli podívat.

Přivítali jsme také  členy Českobratrské církve evangelické z Liberce s farářem Filipem Susou Th. D.

Děkujeme, že nám pomáháte rozsvěcovat světýlka v očích našich klientů.

Tým Hospice sv. Zdislavy

Nikdo si neumí nikdy představit, jaké to je, když lékař vyřkne závěrečný verdikt: “Máte posledních pár týdnů života…”

Můj život ztratil smysl, nechtěla jsem nic, jen umřít. Když jsem ležela na lůžku v nemocnici, týden jsem spala, bylo mi jedno, jestli je někdo u mě nebo ne, jestli je to manžel, otec nebo maminka. Jediné chvíle, kdy jsem  dokázala vydat kousek života z toho, co ze mne zbylo, byly, když přišly dcerky. Ano přetvařovala jsem se – pro ně.

Snila jsem o tom, jakou jednou budu mít svatbu – jako každá jiná žena. S přítelem jsme prožili nádherných 25 let. Bohužel, všechno bylo jinak. Oddání – úřední sňatek proběhl v nemocnici, na židli, bylo mi strašně špatně. Nepamatuji si průběh…

Má paměť dosahuje na den, kdy, mne převáželi do hospice, všude bylo černo, vybavuji si jen dlažební kostky, jejich hrbolky …  Přivezli mě na posteli, přelehla jsem na jinou.. dál nevím vůbec nic. Jednoho dne ke mě přišla pečovatelka a nabízela mi spoustu věcí, mimo jiné také masáž. Říkala jsem si, proč – když já nic nechci, nepotřebuju… přišla jsem přece umřít…

Odněkud zdáli ke mně přichází vjem dotyků na mém těle, slova, povídání… Pro mě bylo všude černo, tma…nic a nikoho jsem plně nevnímala. Když najednou jsem uslyšela: ” Co takhle svatba”? Najednou se z té  černoty vybarvila duha, probudilo se ve mě něco, co mě probralo natolik, že jsem zase pocítila chuť žít, užít si každý den, kdy mohu ještě vidět svoje holčičky.

Ve čtvrtek v poledních hodinách padla první slova o svatbě a v neděli v 15.00 bylo stanoveno DATUM! Náš svatební obřad se odehrál v kapli sv. Zdislavy, se vším, co k tomu patří – prstýnky, svatební šaty, hosté,  nádherná fialová výzdoba, dorty, svatební koláčky, soudek pivečka, nejrůznější občerstvení – a můj muž.

Nešlo nepřemýšlet o tom, proč vlastně to všechno. Proč někdo mi nabídl svatbu, když umírám, když za to nic nechce, věnuje tomu svůj volný čas, energii… Člověk Majda se stal andělem, který nám přinesl světlo, když byla úplná tma.  Po tom, co jsem prožila, přišla chuť a touha žít… objevila jsem znovu důvody proč, věci, které chci a potřebuji stihnout. Chci tu být každý den pro své holčičky a pro svého muže.

Hospic, je místo o kterém se mi nikdy ani nesnilo. Je to místo, kde jsou úžasní lidé, kteří jsou s Vámi, když vy potřebujete.

DĚKUJI

♥

Sestřička Majda: “Tohle je nereálné napsat, popsat, málo kdo si to umí představit. Já osobně jsem neskutečně plná emocí, dojmů. Je to pro mě hrozně silné. S paní jsme si vzájemně přirostli k srdíčku. Je pro mě učitelem, ženou, která mi dává tak strašně moc, ženou která mi ovlivnila život…”

♥

Paní Hanka je nyní v domácí hospicové péči. Přišla k nám do hospice na vánoční večírek. Neskutečně jí to slušelo. Všichni jsme viděli tu jiskru v oku. Paní Hanka ji tam má především pro své holčičky…pro svého muže. Děkujeme za zážitek hospicové svatby – užili jsme si jej v celé jeho kráse.

Všichni z hospice ze srdce přejeme, ať duha paní  Hanky a celé její rodiny září a ukazuje své nejkrásnější barvy co nejdéle!

♥

V listopadu jsme se sešli na pravidelném vzpomínkovém setkání s názvem „Kniha života“, kam jsou slavnostně zapsáni ti, o které jsme měli tu čest pečovat a doprovázet je v jejich posledních dnech. V listopadu přišel čas vzpomenout na ty, s nimiž jsme se loučili březnu, dubnu, květnu a červnu letošního roku. Tato kniha nám také připomíná, že naši drazí jsou stále v našich srdcích a že tady na světě zanechali svůj obraz.  Jejich jména jsou vždy slavnostně přečtena a zůstávají navždy v Knize života zapsána.

Setkat se zde mohou rodinní příslušníci s týmem hospicových sester a pečovatelek, které život svedl dohromady a kteří spolu prožili chvíle, o nichž jen oni ví, jaké opravdu byly…

V kapli lůžkového hospice je vždy připraven slavnostní program a na závěr i příjemné posezení v čajovně.  Kdyby někdo nahlédl oknem, mohl by si pomyslet, že se zde potkávají rodinní příslušníci a přátelé u kafíčka a čaje. Snad slova blízkost a radost ze setkání vše vystihují.

Všechno má svou chvíli
a každá věc pod sluncem má svůj čas:

Čas rodit a čas umírat,
čas plakat a čas se smát,
čas naříkat a čas tančit,
čas objímat a čas odříkat se objímání,
čas hledat a čas ztrácet,
čas mlčet a čas hovořit.

Kazatel