News

Benefice pro hospic v pátek 26. května 2023 od 17:00 hodin na nádvoří Hospice sv. Zdislavy.

Zveme všechny přátele, příznivce a dárce na Benefiční koncert, na kterém vystoupí vynikající violoncellistka Vladimíra Sanvito, písničkář Kuba Horák a dětský folklorní soubor Jizerka.

Přijďte si vychutnat příjemný podvečer s hudbou přímo v centru Liberce. Vstupné je dobrovolné a celý výtěžek koncertu půjde právě ve prospěch hospice.

Srdečně Vás zveme na tradiční benefiční koncert na nádvoří našeho hospice. Zazní hudba mnoha žánrů, která potěší každého. O příjemnou atmosféru se v pátek podvečer postará dětský folklorní soubor Jizerka pod vedením Heleny Janouškové. Představí se s tanečním pásmem na motivy lidových obyčejů, písní a tanců našeho kraje. Na dětský sbor naváže písničkář Kuba Horák. Na kytaru zahraje svoje autorské písně, několik písní s ním zazpívá také jeho malá dcerka. Koncert vyvrcholí vystoupením violoncellistky Vladimíry Sanvito v doprovodu klavíristky Tatiany Dribas. V jejím podání zazní hudba Sergeie Rachmaninova, Felixe Mendelssona Bartholdyho, Camille Saint-Saëns. Benefiční koncert bude vskutku setkáním napříč generacemi.

Pro díla uvedená na Benefici pro hospic jsme obdrželi od OSA – Ochranného svazu autorského bezúplatně licenci k užití děl. OSA podporuje koncert v hospici opakovaně. Děkujeme za podporu.

Všichni jste na koncert srdečně zváni. Těšíme se na příjemné setkání v neopakovatelné atmosféře našeho hospice. Bude pro Vás připravené malé občerstvení od naší skvělé kuchařky Magdy i prodej mýdel.

Atmosféru tradičních benefičních koncertů na nádvoří můžete nasát ve fotogalerii.

Ve čtvrtek 20. dubna máte příležitost prohlédnout si prostory Hospice sv. Zdislavy, který sídlí přímo v centru Liberce v ulici Pod Perštýnem 321, nedaleko Fügnerovy ulice a Obchodního centra Forum. Nahlédnout do prostor hospice mohou zájemci v čase od 9.00 do 17.00 hodin.

Návštěvníci si budou moci prohlédnout prostory lůžkového hospice. Celý hospic je koncipován tak, aby klientům i jejich blízkým poskytl co největší soukromí a komfort. Jednolůžkové pokoje disponují vlastním sociálním zařízením, klienti mají k dispozici televizi, wifi připojení a na většině pokojů je i rozkládací lůžko. V případě potřeby může s nemocným v hospici pobývat jeho blízký a mohou tak spolu prožít poslední chvíle.

K vidění budou i prostory pro lékaře, hospicová zahrada a tzv. kaple, která je velmi citlivě zrekonstruovaná a slouží klientům i jejich rodinným příslušníkům k rozjímání. Po celou dobu konání akce budou na místě k dispozici pracovníci hospice, kteří návštěvníky po hospici provedou a zodpoví zájemcům dotazy týkající se paliativní hospicové péče.

Příchozí budou moci v rámci dne otevřených dveří také podpořit hospicovou péči nákupem drobných předmětů nebo kávy a občerstvení v hospicové čajovně. Vstup na den otevřených dveří je bezplatný. Přijít mohou návštěvníci v libovolném čase mezi 9.00 až 17:00 hodin (poslední prohlídka v 16:30). Je potřeba se ohlásit na recepci, kde se návštěvníků ujmou naši průvodci.

Hospic pečuje o nevyléčitelně nemocné klienty na konci života. Umožňuje lidem poslední dny svého života prožít důstojně, v kruhu svých nejbližších ale přitom s náležitou a odbornou péčí. Hospic provozuje půjčovnu zdravotních pomůcek, poradnu a dobrovolnické centrum, kde je zapojeno více než 70 dobrovolníků.

Stojím u vyřezávaných dveří a vcházím do starého domu. Vítá mě drobná křehká žena, Ester. Vede mě úzkou chodbou do kuchyně. Tady mě zaujme lednice, která je doslova oblepená rodinnými fotografiemi. Léto na statku, zima na lyžích, máma, táta a děti, je tu celá rodinná historie, od svatby, přes miminka, až po současnost. Ester vaří kafe a láskyplně vypráví o rodině jako by tu její muž Tomáš stále ještě byl. Všude po bytě jsou jeho stopy, starožitné hrnky, které dokázal sehnat na blešáku, oblíbené křeslo a koutek pro práci. Byt dýchá člověčinou. Tady žijí lidé, kteří se mají rádi.

“Sestřičkám z domácího hospice jsem mohla kdykoli zavolat a obrátit se na ně s jakoukoli nejasností nebo problémem.”

Usedáme k fortelnímu dřevěnému stolu a Ester začíná vyprávět Tomášův příběh. Na podzim se necítil dobře, nevěnoval tomu pozornost, pandemie byla v plném proudu a práce bylo plno… Těsně před Vánoci se jeho stav výrazně zhoršil, sháněli jsme doktora, který situaci vezme vážně a pošle ho na vyšetření. A pak přišla krutá diagnóza, Tom má rakovinu a času není nazbyt… Život se nám obrátil vzhůru nohama, Tomášův zdravotní stav se rychle horšil. Do dvou měsíců ochrnul na celou polovinu těla a stal se z něj člověk upoutaný na lůžko, který potřeboval moji celodenní péči. Jsme věřící rodina, a tak se naší jedinou kotvou stala důvěra, že ačkoli naše cesta vede k těžkým koncům, že nás v tom Bůh nenechá samotné. A nenechal. Jsem neuvěřitelně vděčná za  církev a opravdové přátele, které v ní máme. Všichni nám pomáhali, co to jen šlo: holky vařily, kluci mi pomáhali manžela mýt, přesouvat, dokonce ho i několikrát dostali na vozíku ven, všichni pomáhali s chodem domácnosti nebo nutnými opravami domu a chodili  nás navštěvovat… Bez přátel bychom to jen těžko zvládli. Vím, že ne každý žije v takové komunitě, ale moje jednoznačná zkušenost je, že pokud se najde kdokoli, kdo nabídne pomoc, je dobré ji přijmout. Některé časy prostě nejsou k tomu, aby je člověk nesl sám.

“Lámala jsem si hlavu, co budu dělat,  pokud bude umírat, nebo zemře. Komu mám vlastně zatelefonovat? Budu volat záchranku, praktického lékaře, nebo snad jeho onkoložku?”

Moc nám pomohl i hospic. Je to dar, když člověk může zemřít doma. A to nejen pro umírajícího, ale i pro  jeho blízké. Je obohacující, být s druhým až do konce a smět ho vyprovodit, kam až jenom člověk může. Pro členy naší rodiny bylo setkání s umíráním nové. Nutilo nás hledat odpovědi na spoustu otázek, jak v rodině, tak v církvi i u sebe samých. Sestřičkám z domácího hospice jsem mohla kdykoli zavolat a obrátit se na ně s jakoukoli nejasností nebo problémem. Dříve, dokud byl manžel v péči nemocnice, jsem si lámala hlavu, co budu dělat,  pokud bude umírat, nebo zemře. Komu mám vlastně zatelefonovat? Budu volat záchranku, praktického lékaře, nebo snad jeho onkoložku? Zároveň mě děsila představa, že pokud zavolám záchranku, tak ho odvezou někam, kde s ním nebudu smět být. To ani jeden z nás nechtěl.  Tom často mluvil o tom, jak je šťastný, že může být doma. Co když v kritické chvíli rozhodnu špatně? Byla to pro mě stresující zátěž zodpovědnosti.

“Vím, že jsme pro Toma udělali maximum a díky tomu žiju v pokoji a smíření. Děkuji za to, Tomův život se tak přirozeně uzavřel.”

S příchodem hospicu ze mě najednou tahle ohromná tíha spadla. Hospicový lékař si v některých situacích může dovolit riskovat, když si to pacient a rodina přeje. To v nemocnici už z principu nemohou, protože jejich posláním je vyléčit. Například: Po návratu z nemocnice jsme s paní doktorkou z hospice řešili nasazení léku, který mohl  Tomášovi ulevit od velkých bolestí. V nemocnici ho nasadit nemohli, protože jeho účinek mohl vést k selhání ledvin. Na přání  Toma jsme to riskli a lék opravdu zabral. Získali jsme tak pro  Toma obrovský dar:  konec nesnesitelných bolestí a celkové zlepšení stavu. Díky tomu, díky nepřetržité domácí péči a díky Bohu jsme získali 3 měsíce jeho života navíc, 3 měsíce opravdu vzácného času. Byli jsme doma všichni společně, já i děti jsme s ním strávili ještě mnoho nezapomenutelných momentů. Řekli jsme si všechno, co bylo třeba, co jsme měli na srdci. Celá jeho rodina, která bydlí daleko, a také jeho přátelé (někteří dokonce až ze Slovenska), všichni za ním během té doby stihli přijet a rozloučit se s ním. Pro každého z nich jsou to dodnes vzácné vzpomínky a já vím, že díky tomu nikdo netrpí pocitem, že něco nestihl, že něco zůstalo nevyřčené. To je veliká věc pro nás pro všechny, kteří jsme tu zůstali. Když člověk pečuje o svého blízkého doma, vnímá, jak je odchod přirozený, a že mnoho věcí se prostě jinak udělat nedá. Vím, že jsme pro Toma udělali maximum a díky tomu žiju v pokoji a smíření. Děkuji za to, Tomův život se tak přirozeně uzavřel. Já i děti věříme, že to byla jeho cesta a že to tak mělo být, i když nás jeho ztráta stále  nevýslovně bolí.

Děkujeme dárcům i organizátorům sbírky z Rádla, Ruprechtic, Ostašova i Kryštofova Údolí, díky nimž jsme se součástí Tříkrálové sbírky. Na Doniu a v aplikaci Pomáhej pohybem jste sbírali finance na nákup speciální vany do kamenného hospice. Náš věrný partner  Moneta Money Bank nám pomohl koupit signalizačního zařízení pro klienty. Vaše podpora v podobě nákupů v libereckém Glassoru a Forum Liberec putuje na zaplacení péče o umírající v rámci Pošli dobro do hospice. A konečně sbírka Nadace Euronisa Pozvedněte slabé! podpořila chod naší poradny.

Čajovna hospice je místem setkávání přátel, rodin, ale také místem setkání s kulturou, místem nevšedních zážitků.

K nim patří i podvečerní povídání s Petrem Nárožným, který nás navštívil v úterý 24. ledna. S humorem a neuvěřitelnou energií nám vyprávěl zážitky ze života. Sešli jsme se společně s klienty, návštěvníky hospice, sestřičkami, pečovatelkami, zkrátka kdo měl čas, přišel. Většina z nás si kromě dobré nálady odnesla i podepsanou fotografii a využila možnost Petrovi Nárožnému osobně poděkovat za skvělý zážitek.

Podzimní vzpomínka s vůní bramboráků

Jednou si po společném promítání v čajovně povídaly tři klientky u kafíčka. A jak to mezi ženami často bývá, řeč se brzy stočila i na vaření.

„Na co byste měli chuť?“, zeptala se jich v tu chvíli pečovatelka Jaruška. „Na bramboráky!“, zazněla jednoznačná odpověď. A hned si milé dámy začaly vyměňovat rady, co a jak udělat, aby se bramboráčky opravdu vydařily…

Jaruška si tento zážitek nenechala pro sebe, a protože jsme měli v plánu ve středu 19.10. dopoledne péct s klienty koláč, stačilo jen poupravit plán a vyměnit pár ingrediencí.

K našim „kuchařkám“ se přidal navíc jeden muž a všichni čtyři pilně loupali brambory, strouhali a jedna si troufla i na smažení. Hospicová čajovna zakrátko začala plnit nezaměnitelnou vůní bramboráků. Ještě teplé jsme je ochutnali se švestkovými povidly, jak doporučila jedna z přítomných dam a nechybělo ani pivečko. Ostatní pacienti, kteří na pečení nemohli přijít, dostali svůj díl k odpolední svačině. Dobrou chuť!