top of page

Jak být na blízku

Nejistota

My, kteří jsme nablízku, příbuzní a přátelé, si také klademe otázky: Jak dlouho mám tu tíhu ještě nést? Jak dlouho to ještě vydržím? Nebo také: Kdy bude konečně milovaný člověk zbaven svého utrpení? Nejsem bezcitný, když už mu přeji smrt? Myšlenky, které nás možná děsí, jsou ale zcela pochopitelné a normální. Důležité je, abychom také my doprovázející pečovali o sebe, abychom si našli čas pro přátele, abychom načerpali nové síly k další péči a doprovázení.


Starosti

Když směřujeme svými myšlenkami příliš daleko do budoucnosti a děláme si starosti, jak dlouho to ještě můžeme unést, zatěžuje nás to víc, než když žijeme přítomností. Pro přítomný okamžik dostáváme sílu a snášíme jej lehčeji, než když přemýšlíme nad nejistou budoucností. Takové úvahy nám sílu spíše berou.

Když někoho doprovázíme v době umírání, dostáváme se sami často na hranice vlastních sil. I když většinou zjišťujeme, že máme více sil, než jsme si představovali, je to pro nás těžké. Doléhá na nás mnoho rozličných nejistot: praktické otázky kolem vlastní ošetřovatelské péče, organizování a zařizování, pak nejistota, jak a jestli to půjde dál, obava, zda vystačíme se silami, a konečně strach před okamžikem smrti. Kromě toho v nás vyvolává umírání také četné pocity smutku, strachu, pochybností, zlosti a bezmocnosti. Často ztrácíme půdu pod nohama. Žijeme ve zcela jiném světě.


Podpora

Právě kvůli tomu všemu potřebujeme my, doprovázející příbuzní, účinnou pomoc

a podporu. Cítíme, že musíme vydržet, vždyť jsme pro umírajícího nesmírně důležití

a nepostradatelní. Pomoc může být různá: jednou zcela praktická pomoc při nakupování nebo vaření, jindy uvítáme, když někdo další zůstane po nějaký čas u umírajícího, abychom se sami mohli zase postavit na nohy. Někdy naléhavě potřebujeme rozhovor s dalším člověkem, s nímž můžeme mluvit o svých starostech a obavách. Často pomůže rozmluva s někým, kdo je v podobné situaci, nebo s někým, kdo v takové situaci byl

a zvládl ji. Nemysleme si, že musíme na všechno stačit sami. Často můžeme být umírajícímu užitečnějšími pomocníky až poté, co jsme se věnovali sami sobě, obnovili a načerpali síly. Nebojme se tedy požádat druhé lidi o pomoc. Zeptejme se přátel nebo sousedů tak, aby mohli svobodně a s čistým svědomím odpovědět ano nebo ne. Když dáme druhým najevo, že je potřebujeme, pomohou obvykle rádi.



Comments


bottom of page