top of page

Jak vidí svoji práci Věrka Střeštíková, pečovatelka v odlehčovací službě

Co tě přivedlo k práci v hospici?

Přijde mi, že jsem přišla už dávno. Pracovala jsem dlouho se seniory. Často jsem se potkávala se smrtí a nevěděla jsem, jak si s ní poradit. Potřebovala jsem se to naučit. Nejdřív jsem si v hospici udělala kurz pro dobrovolníky, který byl úžasný a pomohl mi kousek dál se posunout. Potom jsme doprovázeli kamaráda, a já se znovu potkala s lidmi z hospice, konkrétně za ním dojížděla hospicová zdravotní sestra. Nakonec jsem potkala svoji současnou vedoucí na ulici a ona mě oslovila, jestli bych tady nechtěla pracovat. Vnímám to jako souhru spousty okolností a událostí, která mě k práci v hospici přivedla.

Od jakého roku tedy v hospici působíš?

Nastoupila jsem určitě dřív, než byl otevřený lůžkový hospic. Myslím že v roce 2014, ale konkrétně bych to musela dohledat. Shodly jsme se s kolegyněmi, že si nás hospic přitáhl vlastně všechny. No a někoho i opakovaně. Já už sloužím druhé kolo.

Jak to myslíš s tím druhým kolem?

Krátce poté, co se otevřel lůžkový hospic, jsem měla pocit, že potřebuji zkusit něco jiného. V té době jsem i marodila, nebylo to lehké. Nejdřív jsem chtěla zkusit práci s dětmi, začala jsem se zajímat o waldorfskou pedagogiku, ale hodně brzy jsem pochopila, že to není moje cesta. Zároveň jsem necítila, že bych se měla hned vrátit do hospice, tak jsem skoro dva roky pracovala v Člověku v tísni na pozici terénního pracovníka. Pomáhala jsem lidem z ubytoven vyřizovat dávky a hledat práci, bydlení nebo školu pro děti. Byl to takový mezičas, kdy ale bylo čím dál tím jasnější, že moje místo je v hospici.

Pracuješ jako pečovatelka v odlehčovací službě, co přesně to znamená?

V odlehčovací službě nemáme jen klienty, kteří bezprostředně umírají, spíš bych řekla, že se potkáváme se s klienty v závěrečné fázi jejich života. Často se setkávám s představou, že už se řeší jen nějaký dojezd. Ale tak to není. Mnohem víc jde o to, aby závěr byl stejně kvalitní jako celý život předtím. Jen možnosti, se kterými můžeme pracovat, jsou jiné.

Neposkytujeme zdravotní péči, na to nejsme odborníci. Pomáháme s běžnými denními úkony, s hygienou, s jídlem a podobně. Vnímám, že naše péče stojí, kromě praktické pomoci, na vztahu s klientem a rodinou, nebo minimálně pečující osobou. Někdy se běžná návštěva rozvine v hlubší hovor. A bývají to moc hezké momenty, které velmi posouvají vztah mezi mnou a klientem, nebo klientem a rodinou.

Jak dlouhé máte služby a jak se rozhodujete, kdo ke komu kdy pojede?

Běžně máme osmihodinovou pracovní dobu. Služby rozděluje vedoucí Marie Rissová. U klientů se většinou střídáme, informace si předáváme na pravidelných setkáních týmu. Někdy se stane, že s klientem některé z nás funguje lépe komunikace, nebo si klient vyžádá na konkrétní činnost určitou pečovatelku. Pak se domlouváme individuálně.

Kolik času ti zabere jedna návštěva v domácnosti?

To je různé, nedá se říct, že by byla nějaká obvyklá délka. Jedna návštěva může trvat hodinu, ale taky může jít o službu dlouhou šest, osm hodin, řídíme se potřebami a zájmem konkrétní rodiny, roli hrají i finančních možnosti klienta. Snažíme se být flexibilní. Když klient opravdu odchází a rodina potřebuje doprovázet, pomoc, tak se snažíme vyjít vstříc. Když jde třeba o klienta, se kterým jsem víc spolupracovala já a jsme navázaní, tak někdy nabídnu, že mohu být na telefonu k dispozici i večer nebo o víkendu.

Mluvíš o situacích, kdy váš klient už doopravdy odchází. Vstupuje pak do péče domácí hospic?

Vstupuje, pokud je potřeba. Shodly jsme se s kolegyněmi, že jsme rády, když se prováže zdravotnická a sociální péče. Mně osobně se s našima sestřičkama skvěle spolupracuje, skvěle se domlouváme a je to opravdu týmová práce. A mám pocit, že i klienti jsou spokojení s tím, jak se ta péče doplňuje.

Když se vrátíme k tobě. Býváš v domácnosti s klientem sama, nebo je přítomná i pečující osoba?

Většinou jsem tam sama, když jde o delší čas, volá si nás pečující osoba proto, aby si mohla vyřídit své věci a prostě odejít. Ale jsou lidé, kteří se hlavně zpočátku necítí jistě a chtějí vidět, jak služba funguje, jestli péči zvládneme. Pak tam jsou s námi. A někdy zůstávají proto, že je jim příjemné, že jsme tam ve třech, snáz se jim povídá s blízkým, o kterého pečují, když je přítomný ještě někdo další. Je úplně na rodině, jak si péči nastaví.

Vnímám, že přání klienta a rodiny jsou hodně důležitá. Stává se, že narazíš na složitou situaci, kdy to, co je potřeba, jde proti tomu, co rodina chce nebo zvládne? Jak si s tím poradíš?

Někdy si neporadím. Občas má klient, nebo pečující osoba, jasnou představu, která je úplně zaseklá. A i když já ze své představy ustupuji, není s kým vést dialog. K tomu nám říká Majka (vedoucí Marie Risová), že to je jejich boj. V takové chvíli nastupuje naprostý respekt k přáním klienta a rodiny. Služba pak bývá těžká, protože bytostně cítím, že by byla potřeba jiná péče, nebo by pomohlo změnit způsob, provedení, zároveň vím, že změna není průchozí.

Hodně se v takových chvílích učím, že nemůžu prostě dělat věci po svém. Tady je strašně vidět, jak je to násilné, byť samozřejmě nejde o fyzické násilí, ale jakýkoliv tlak na lidi, kteří jsou v závěru života opravdu křehcí, je hrozně znát. Když vyvíjím tlak, připadám si pak úplně jako zločinec.

Jak se odreagováváš, co děláš pro to, aby sis těžké chvíle a zážitky neodnášela domů?

Dělám si po práci takový přechod. Když přijedu domů, zaparkuji, vystoupím z auta a jdu na procházku. Nejdu domů, dokud v hlavě nepřepnu.

Jsou i situace, které si nesu domů záměrně. Třeba s někým přemýšlíme, jak mu ulevit od bolesti zad, trochu je zkoušíme rozcvičit. Doma pak třeba přemýšlím, jak usnadnit klientovi pohyb po bytě, jak uzpůsobit prostředí. Občas mě s odstupem napadne, co by se dalo vylepšit.

Někdy řešíme hodně těžké situace, většinou vztahové, kdy jde o nedorozumění nebo kolizi v komunikaci s klientem nebo pečující osobou. Když někdo nespí celou noc a přijde pečovatelka, která chce něco rychle vyřešit, může mít takové setkání hodně špatný náboj. To potom probíráme na setkání týmu, nebo jen tak v kanceláři. Často se podaří uvolnit napětí a to uvolnění pak přinášíme zpět do rodiny.

Je něco, co bys chtěla o své práci ještě říct?

Jsem opravdu vděčná za to, jaký máme tým. Líbí se mi, že se o sebe zajímáme. Sdílíme podobné hodnoty ohledně závěru života, že to není o smrti a umírání, ale o životě. Přesně s tím se přímo potkáváme v práci. Někdo chce svůj život ještě posunout, někdo ho chce udržet v co nejméně změněné podobě co nejdéle a někdo si své záležitosti opravdu ukončuje a už se nechce posouvat a postupně se to tak uzavírá až do toho konce. Všechno je v pořádku, záleží na každém člověku, co v závěru života zrovna on potřebuje prožít.

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Největší pomoc umírajícím? „Být s nimi“

Rozhovor s přednostou komplexního onkologického centra liberecké krajské nemocnice Jiřím Bartošem z týdeníku 5+2. Jiří Bartoš se denně setkává s lidmi nevyléčitelně nemocnými a umírajícími. Patří to k

bottom of page