top of page

Jasněnčin splněný sen

Milovala jsem sport a přírodu.  V létě lezení na skály, sjíždění řek a výlety do hor, v zimě běh na lyžích.  Ráda vzpomínám na tyto krásné chvíle. Říkáte si možná, proč vzpomínám? Už víc jak 10 let jsem upoutána na lůžko. Dodnes si pamatuji první zakopnutí, které mě neskutečně vyděsilo, a když se koordinace těla zhoršovala a byla jsem stále více unavená, rozhodla jsem se jít k lékaři. Diagnóza byla zdrcující a já při verdiktu lékařů cítila nevýslovnou bezmoc. Roztroušená skleróza. Začalo mi ochabovat svalstvo, projevila se nehybnost kloubů, začala jsem při chůzi používat hůlku a později berle. Nastala chvíle, kdy mi rodina pomáhala se postavit byť na krátký okamžik na nohy. Čas byl neúprosný a já po 10 letech od diagnózy usedla na invalidní vozík. Nemoc se dále zhoršovala a trvale mě upoutala na lůžko. Jediné co mi zůstalo, byla myslící hlava.

Naučila jsem se, jak i z lůžka lze cestovat. Jak si promítat vzpomínky, které mám uložené ve své paměti. Jednoho dne jsem začala snít o tom, že bych se ráda svezla na lyžích nejen v mysli, ale doopravdy. Tento sen se čím dál více prohluboval a při letním pobytu v hospici jsem ho vyřkla nahlas. Do hospice jezdím dvakrát ročně na odlehčovací pobyt a moji blízcí si tak mohou užít volný čas a nabrat síly. O pár měsíců později se mě Táňa (pozn. paní ředitelka), ptala, zda ještě sním o svém letním přání. Jednoznačně jsem odpověděla – ANO!

Uběhlo pár týdnů a já se dostala do libereckého hospice. Hned po příjezdu jsem se dověděla o překvapení, které pro mě bylo nachystáno. Výlet do Jizerských hor. Z doutnajícího plamínku se rázem stal jasný oheň. Musela jsem čekat celý týden a byla jsem trochu nervózní, protože nebyl žádný sníh. Z celého srdce jsem si přála, aby se počasí uvolilo. Věřila jsem, že vše dopadne dobře. A skutečně za pár dnů začalo sněžit a já měla radost, protože můj sen byl na dosah ruky. V pátek jsem vzrušením nemohla dospat, když pak přišla denní služba a začala mne oblékat, sama jsem byla překvapená, že mé tělo neklade odpor a já vnímala, jak se mi svaly chvěly.

Vyrazili jsme od hospice, vstříc horskému dobrodružství. Potěšilo mě, že můj bratr jede s námi a mám ho vedle sebe. Projížděli jsme Libercem a mě se promítly vzpomínky z dětství. Stoupali jsme výš, sníh přibýval a my se blížili k vytouženému cíli. Najednou jsme se ocitli před budovu horské služby v lůně Jizerských hor a já si naplno uvědomila, že můj sen se stal skutečností.

Byla jsem dojatá, tajil se mi dech a uronila jsem slzičku štěstí. Nastala chvíle příprav a domluv, kam se pojedeme podívat. Napadla mě Nová louka s loveckým zámečkem (Šámalova bouda). Muži mě přemístili do záchranářského lůžka za skútrem. Pečlivě mě zabalili, zabezpečili pásy a zazněl pokyn k odjezdu. Skútr nastartoval a pomalu jsme se rozjeli.

Po neskutečně dlouhé době jsem mohla zažít první vjemy z praskajícího, namrzlého sněhu. Vzpomněla jsem si na krásné chvíle blažené jízdy na lyžích. Mé oči sledovaly okolo spící přírodu. Znovu se mi do nich vedraly slzy, ale řekla jsem si, že nesmím plakat. Nejen proto, že bych nic neviděla, ale také, že si je sama nedokážu otřít. Své slzičky jsem tedy udržela na uzdě a kochala se okolím.  První zastávka byla u památníku věnovanému Expedici Peru 1970, kde zahynulo 15 našich horolezců. Pokračovali jsme dál po magistrále a minuli jsme lyžaře, kteří nás užasle pozorovali. Mířili jsme k loveckému zámečku. Když jsem spatřila pro něj typickou střechu, zvýšil se mi srdeční tep a stoupl adrenalin. Na chvíli jsme zde zastavili, než jsme pokračovali dál. Mířili jsme na Královku a já pojednou poznala její věž. Dorazili jsme na nejvyšší bod a muži v červeném mi povolili pásy na hrudníku a posadili mě. Nabídl se mi úžasný pohled do krajiny. Měli jsme velké štěstí, protrhla se i oblačnost a ukázalo se modré nebe. Neubránila jsem se pocitu radosti, jež se mi rozléval tělem a já vnímala obrovskou vděčnost.

Než jsem se nadála, byli jsme zpět u budovy horské služby a mě bylo trochu líto, že už je konec. Zůstaly mi však krásné vzpomínky, které mi už nikdo z mysli nevymaže.

Na závěr přeji všem lidem – Važte si každého pohybu svého těla, vnímejte krásu života. Já život miluji a raduji se ze všeho, přestože jsem již více jak deset let upoutána na lůžko.  Vážím si každého rána, každé chvilky strávené po boku manžela a všech lidí, kteří se o mě starají a zpříjemňují mé dny.

Děkuji Vám hoši záchranáři a všem zaměstnancům Hospice sv. Zdislavy za splnění mého snu.

P. S. Při loučení s horskou službou jsme se domluvili na letní projížďku jizerskými horami, na kterou se již nyní nesmírně těším.

Jasněnka


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Svatba v hospici

Tereza, žena středních let s pokročilým onkologickým onemocněním, byla přijata začátkem listopadu a vypadalo to, že jí zbývá už jen pár posledních dnů života. Trpěla depresemi. A kdo by se jí divil?

Jak může být nic tak silné?

Je klasické čtvrteční ráno. Rozvážíme snídani. Nerezový vozík plně naložený talířky, konvicemi, hrnečky a dalšími nezbytnými věcmi vesele drncá po dlouhé hospicové chodbě. U každých dveří se zastavíme

To jsem tedy nečekal

„Dobrý den, mohu nějak pomoct? Máte tu někoho?“, ozval se pán opodál. Byl právě kraj února, na zemi napadaný bílý sníh, a fotil jsem Hospic u sv. Zdislavy. „Naštěstí ne,“ odvětil jsem, „jen se kochám.

Comments


bottom of page