top of page

Největší pomoc umírajícím? „Být s nimi“

Rozhovor s přednostou komplexního onkologického centra liberecké krajské nemocnice Jiřím Bartošem z týdeníku 5+2. Jiří Bartoš se denně setkává s lidmi nevyléčitelně nemocnými a umírajícími. Patří to k oboru, ve kterém už desítky let pracuje. A je i jedním z odborníků na paliativní péči, tedy péči o tyto pacienty, a velkým zastáncem hospicového hnutí.

„Nejde jen o kamenný hospic a o peníze na něj, ale o princip, aby lidé pocho­pili, že umírání je intimní záležitost, která se týká nás všech a že nejhorší pro ne­mocného člověka je zůstat sám,“ říká Bartoš.

Co tedy potřebují umí­rající?

Musíme se o ně starat, aby netrpěli, pomáhat jim ulevit v bolesti a hlavně být s nimi. Neopouštět je. Vytvořit podmínky, aby se v těchto chvílích mohli potkávat s blízkými. A je dobré, že v Libereckém kraji na to začínáme přicházet.

Myslíte domácí hospico­vou péči svaté Zdisla­vy?

Přesně tu. Nedávno jsem vzal službu za jednoho ko­legu a projel s nimi domác­nosti těchto pacientů. Měl jsem radost.

Já bych spíš byla vyří­zená.

Myslím to tak, že ti lidé, kteří se o umírající starají, jsou úžasní. Jak si s nimi povídají, jak pomáhají pří­buzným, kteří také potřebu­jí péči, protože je to pro ně obrovská zátěž fyzická, or­ganizační a hlavně psychic­ká. Dnes už existuje řada pomůcek, léků, technologií, které pacientům uleví, ale nejtěžší je přijmout to, že už ho nemůžeme uzdravit.

Ale řada lidí to prostě neunese. Neumí zvlád­nout, že jim odchází někdo blízký, rodič, manžel, dítě.

Ano, lidé se dostávají do hraničních situací. Kdy si mohou ledacos říct, vyjasnit vztahy, otevřít témata, o kterých nikdy dříve nemlu­vili. Kdo to nedokáže, má pak špatný pocit celý život. A nemusí to vypadat jako v amerických filmech, kdy se hlavní hrdinové drží za ruce a vyřeší všechny staré křiv­dy. Úplně stačí, abychom s umírajícím jeho osud fy­zicky sdíleli, abychom byli s ním v jednom prostoru. I to je pomoc a pacient to cítí.

Mají lidé, kteří pečují o nevyléčitelně nemoc­né, možnost poradit se s odborníky?

Ano, právě hospic sv. Zdislavy na to má vy­školené, vstřícné a velmi angažované pracovníky. Často mezi nimi a rodinou pacienta vzniká vztah, který trvá, i když nemocný člověk odejde, a to v nemocnici není možné.

Jaký je rozdíl mezi ne­mocnicí a hospicem?

Rozdíl je ve filozofii in­stituce – nemocnice chtějí především uzdravovat, v hospici jsou lidé na obou stranách barikády, smíření s tím, že lidé odejdou, ale chtějí jim odchod co nejvíce ulehčit. A to, že pacienti umírají, neberou jako profesionální selhání. Smyslem hospice a hlavně hospicového hnutí není zachraňovat, ale pomáhat. A že je to téma velmi aktuální vidím podle svého oboru. Nádorů v populaci stále přibývá. Jen v libereckém onkocentru to jsou stovky případů ročně. A i když přibývá i úspěchů v léčbě, je nutné počítat s tím, že rakovina je zákeřná

a nevypočitatelná nemoc, na kterou lidé často umírají. A hospicové hnutí se snaží pomáhat potřebným až do konce jejich dnů.

Milada Prokopová, týdeník 5+2, 1. 3. 2018

Comentarios


bottom of page