Kóma
Někteří lidé upadají v posledních dnech do kómatu. Z mnohých výpovědí lidí, kteří byli klinicky mrtvi a zase se vrátili k životu, víme, že člověk, i když není z našeho pohledu při vědomí, všechno slyší. Sluch je poslední smysl, který mizí. Mluvme proto v přítomnosti umírajícího tak, jak bychom u něho nebo s ním mluvili, kdyby byl při vědomí. I když je zdánlivě v hlubokém bezvědomí, slyší nejspíše všechno, co říkáme. Jestli mu chceme ještě něco důležitého sdělit, udělejme to. V žádném případě není nikdy pozdě vyslovit „odpusť mi“ nebo „miluji tě“ nebo cokoliv, co jsme mu vždycky chtěli říct. Není na místě se ptát, vyčítat či prosit, aby neumíral. Tak může vzniknout hluboké spojení. Důležité je, abychom sami byli vnitřně zcela klidní a nechtěli druhému měnit podmínky, jak si my představujeme, že by pro něho byly dobré. Až do konce jej doprovázíme tiše a pozorně, někdy právě jen prostým společným dýcháním.
Příznaky blížící se smrti, které mohou, ale nemusejí nastat:
Oči jsou otevřené nebo polootevřené, ale ve skutečnosti se nedívají. Jako by se dívaly do dálky, upřeně do jednoho místa.
Chladnoucí ruce a nohy nebo naopak horečka.
Ústa jsou otevřená.
Spodní strana těla, nohy, kolena a ruce se tmavěji zbarvují.
Puls slábne.
Mění se frekvence a hloubka dechu.
Zornice reagují stále méně na působení světla.
Umírající se stává nezúčastněným a nereaguje už na své okolí.
Smrt přichází, když ustávají údery srdce a dýchání. To, co někdy považujeme za poslední výdech, může být ještě dokončeno jedním nebo dvěma výdechy až vzdechy v delším intervalu.
Ať už člověk své umírání přijímal nebo nepřijímal, často přichází před smrtí okamžik, ve kterém nachází pokoj. U někoho je tato tichá spokojenost znatelná už dlouho předtím, jindy nastupuje tato změna teprve v posledních okamžicích. Je to změna, kterou si neumíme vysvětlit, jen ji tušíme z obličeje zemřelého. Proměna, která zúčastněné pozvedne nad všechny prožité strachy a pochybnosti. Vždyť umírající právě prošel různými boji, opuštění těla bylo nevyslovitelně těžké, a nyní leží se spokojeným výrazem ve tváři. Někdy se rozlévá tento vyrovnaný výraz po tváři až
při příchodu smrti a je patrný teprve dodatečně, z klidného výrazu, ba někdy i úsměvu zemřelého.
Někteří příbuzní mají pocit viny, jestliže nebyli v okamžiku smrti u umírajícího, protože třeba telefonovali, připravovali něco k jídlu nebo museli odcestovat. Mají potom pocit: Teď jsem druhého nechal napospas, právě v nejdůležitější chvíli jsem ho nechal samotného. Proč jsem jen tady nezůstal? Proč jsem to nepředvídal? Zkušenost ukazuje, že umírající často odchází, když je sám. Snad je tak pro něj lehčí odloučit se od světa a od milovaných osob. A navíc znovu je třeba si připomenout: Okamžik smrti, to je okamžik jeho přechodu. Někdy je nám dáno být při tom a díky tomu vytušit něco z „druhého břehu“, někdy se ale musíme smířit s rolí průvodce,
na kterého jeho vlastní loučení se světem teprve čeká.