top of page

To jsem tedy nečekal

„Dobrý den, mohu nějak pomoct? Máte tu někoho?“, ozval se pán opodál. Byl právě kraj února, na zemi napadaný bílý sníh, a fotil jsem Hospic u sv. Zdislavy. „Naštěstí ne,“ odvětil jsem, „jen se kochám. Budova je ve výborném stavu.“„A neměla by být? Dostalo se mi odpovědi. Já jsem tu správce.“ – „Tak jsem to nemyslel, jen že mám namířeno výš, podívat se na Střelnici, a tuším, co uvidím tam.“

Čekal jsem, že dostanu dodatečně vynadáno, co tu pohledávám, proč pořizuji fotky a tak. Nic z toho se nestalo. Naopak. „Víte, ten COVID, nemůžu Vás vzít dovnitř, ale pojďte, snad bych Vám mohl ukázat alespoň společenskou místnost.“ Zaskočil mě. A to i lidičky, kteří přicházeli od protější budovy. Pohodová nálada, atmosféra. S respirátorem jsem vešel dál. Chvíli jsme si povídali u recepce. Nikdo nebyl nervní, nikdo nešílel z vetřelce, který jim určitě přináší nákazu zvenčí. „Stavte se v létě, bude líp,“ loučil se po pár minutách u dveří.

Tý bláho, to jsem nečekal. A co svatá Zdislava nechtěla, o čtyři měsíce později tu leží příbuzný, co chvíli se někdo na chodbách ptá, jestli nepotřebujeme pomoct, nabídne vázu na květiny, kafe, vlastní puding. A tak trochu se stydím. Není to tak dávno, kdy mě zastavily dvě rampepurdy v Ruprechticích s dotazníkem v rámci školního projektu, a dávaly hádat, kdo je na obrázku. A já si v tu chvíli nemohl vzpomenout. Petr Pecháček, dne 1. 7. 2021


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Svatba v hospici

Tereza, žena středních let s pokročilým onkologickým onemocněním, byla přijata začátkem listopadu a vypadalo to, že jí zbývá už jen pár posledních dnů života. Trpěla depresemi. A kdo by se jí divil?

Jak může být nic tak silné?

Je klasické čtvrteční ráno. Rozvážíme snídani. Nerezový vozík plně naložený talířky, konvicemi, hrnečky a dalšími nezbytnými věcmi vesele drncá po dlouhé hospicové chodbě. U každých dveří se zastavíme

Comments


bottom of page