top of page

Zemřít doma je obrovský dar


“Sestřičkám z domácího hospice jsem mohla kdykoli zavolat a obrátit se na ně s jakoukoli nejasností nebo problémem.”

Usedáme k fortelnímu dřevěnému stolu a Ester začíná vyprávět Tomášův příběh. Na podzim se necítil dobře, nevěnoval tomu pozornost, pandemie byla v plném proudu a práce bylo plno… Těsně před Vánoci se jeho stav výrazně zhoršil, sháněli jsme doktora, který situaci vezme vážně a pošle ho na vyšetření. A pak přišla krutá diagnóza, Tom má rakovinu a času není nazbyt… Život se nám obrátil vzhůru nohama, Tomášův zdravotní stav se rychle horšil. Do dvou měsíců ochrnul na celou polovinu těla a stal se z něj člověk upoutaný na lůžko, který potřeboval moji celodenní péči. Jsme věřící rodina, a tak se naší jedinou kotvou stala důvěra, že ačkoli naše cesta vede k těžkým koncům, že nás v tom Bůh nenechá samotné. A nenechal. Jsem neuvěřitelně vděčná za  církev a opravdové přátele, které v ní máme. Všichni nám pomáhali, co to jen šlo: holky vařily, kluci mi pomáhali manžela mýt, přesouvat, dokonce ho i několikrát dostali na vozíku ven, všichni pomáhali s chodem domácnosti nebo nutnými opravami domu a chodili  nás navštěvovat… Bez přátel bychom to jen těžko zvládli. Vím, že ne každý žije v takové komunitě, ale moje jednoznačná zkušenost je, že pokud se najde kdokoli, kdo nabídne pomoc, je dobré ji přijmout. Některé časy prostě nejsou k tomu, aby je člověk nesl sám.

“Lámala jsem si hlavu, co budu dělat,  pokud bude umírat, nebo zemře. Komu mám vlastně zatelefonovat? Budu volat záchranku, praktického lékaře, nebo snad jeho onkoložku?”

Moc nám pomohl i hospic. Je to dar, když člověk může zemřít doma. A to nejen pro umírajícího, ale i pro  jeho blízké. Je obohacující, být s druhým až do konce a smět ho vyprovodit, kam až jenom člověk může. Pro členy naší rodiny bylo setkání s umíráním nové. Nutilo nás hledat odpovědi na spoustu otázek, jak v rodině, tak v církvi i u sebe samých. Sestřičkám z domácího hospice jsem mohla kdykoli zavolat a obrátit se na ně s jakoukoli nejasností nebo problémem. Dříve, dokud byl manžel v péči nemocnice, jsem si lámala hlavu, co budu dělat,  pokud bude umírat, nebo zemře. Komu mám vlastně zatelefonovat? Budu volat záchranku, praktického lékaře, nebo snad jeho onkoložku? Zároveň mě děsila představa, že pokud zavolám záchranku, tak ho odvezou někam, kde s ním nebudu smět být. To ani jeden z nás nechtěl.  Tom často mluvil o tom, jak je šťastný, že může být doma. Co když v kritické chvíli rozhodnu špatně? Byla to pro mě stresující zátěž zodpovědnosti.

“Vím, že jsme pro Toma udělali maximum a díky tomu žiju v pokoji a smíření. Děkuji za to, Tomův život se tak přirozeně uzavřel.”

S příchodem hospicu ze mě najednou tahle ohromná tíha spadla. Hospicový lékař si v některých situacích může dovolit riskovat, když si to pacient a rodina přeje. To v nemocnici už z principu nemohou, protože jejich posláním je vyléčit. Například: Po návratu z nemocnice jsme s paní doktorkou z hospice řešili nasazení léku, který mohl  Tomášovi ulevit od velkých bolestí. V nemocnici ho nasadit nemohli, protože jeho účinek mohl vést k selhání ledvin. Na přání  Toma jsme to riskli a lék opravdu zabral. Získali jsme tak pro  Toma obrovský dar:  konec nesnesitelných bolestí a celkové zlepšení stavu. Díky tomu, díky nepřetržité domácí péči a díky Bohu jsme získali 3 měsíce jeho života navíc, 3 měsíce opravdu vzácného času. Byli jsme doma všichni společně, já i děti jsme s ním strávili ještě mnoho nezapomenutelných momentů. Řekli jsme si všechno, co bylo třeba, co jsme měli na srdci. Celá jeho rodina, která bydlí daleko, a také jeho přátelé (někteří dokonce až ze Slovenska), všichni za ním během té doby stihli přijet a rozloučit se s ním. Pro každého z nich jsou to dodnes vzácné vzpomínky a já vím, že díky tomu nikdo netrpí pocitem, že něco nestihl, že něco zůstalo nevyřčené. To je veliká věc pro nás pro všechny, kteří jsme tu zůstali. Když člověk pečuje o svého blízkého doma, vnímá, jak je odchod přirozený, a že mnoho věcí se prostě jinak udělat nedá. Vím, že jsme pro Toma udělali maximum a díky tomu žiju v pokoji a smíření. Děkuji za to, Tomův život se tak přirozeně uzavřel. Já i děti věříme, že to byla jeho cesta a že to tak mělo být, i když nás jeho ztráta stále  nevýslovně bolí.

Comments


bottom of page