Setkání dvou světů - doprovázení očima dobrovolnice

Dobrovolnictví u Vás mě zcela naplňuje, přináší mi uspokojení, smysluplnost a poznávám zde mnoho životních příběhů.

Naučila jsem se zde velké empatii a i nadále se chci tomuto věnovat a rozšiřovat svoje znalosti.

Pan Jiří byl člověk z úplně jiného světa než já. Když jsem ho poprvé uviděla, pomyslela jsem si, že potkat ho na ulici, „obešla bych ho obloukem“. Úplně jiný typ člověka, než jsou moji přátelé a lidi, se kterými se běžně setkávám. V tu chvíli jsem měla obavy, jestli najdeme cokoliv společného, jestli bude o čem si spolu povídat, na co navázat.

Měla jsem za sebou kurz pro dobrovolníky, velké odhodlání pomáhat, dát nejen svůj čas, ale taky svoji přítomnost, pozornost, kus sebe…to, na co jsem se připravovala a těšila. Teď je to tady a já cítila rozpaky a úplně nevěděla, jak začít.  Pozvala jsem ho do hospicové čajovny. Rozpovídal se o sobě. Nic moc veselého. Rozbitá rodina, nevídají se, v hospici ho ještě nenavštívili. Mámu neviděl tři čtvrtě roku, volal jí k narozeninám, ale stává se, že když potřebuje peníze, dává telefon do zastavárny, to se potom dovolat nedá. Táta zemřel před rokem, na pohřeb nebyly peníze. Napadlo mě, že by se s ním mohl Jiří „rozloučit“ teď, navrhla jsem mu posedět spolu pod kaštanem, zapálit svíčku a zavzpomínat na něj.  Povedlo se a myslím, že to byl pro Jiřího důležitý okamžik. 

 Jiří se projevoval jako extrovert, hodně mluvil, o sobě, o všem, nestyděl se za nic, mluvil o minulosti, o alkoholu, bývalých vztazích, ale bylo znát, že tím možná jen zakrývá nejistotu a možná i určitou prázdnotu. Jeho svět byl bez snů, plánů… moc hezkých věcí zřejmě neprožil, jedna dovolená na Mácháči… Neuměl děkovat ani poprosit. Když jsem mu podala ruku, bylo znát, že na to není zvyklý. I když mi některé věci na něm „vadily“, věděla jsem, že tady nejsem, abych hodnotila jeho život a už vůbec ne „předělávala“ podle svého. Prostě jsem si řekla, že se pokusím zpříjemnit mu čas, který ještě zbývá.

Potkávali jsme se pravidelně 3x týdně. Zpočátku na půl hodiny, potom z toho byla hodina nebo dvě. Chodili jsme do čajovny nebo ven. On na vozíku, postupně se stával čím dál závislejší na pomoci druhých, což si uvědomoval a těžce nesl. Věděl, že odchází.

Ptala jsem se, co by si přál. Jako první řekl „ještě se podívat domů“. Díky pomoci pečovatelky Evy, která zajistila Sanitku splněných přání, se výlet uskutečnil. Kromě personálu sanitky a Evy jsem ho doprovázela i já. Rodina věděla, že přijede. Objali se s maminkou, ostatní členové rodiny se setkání vyhnuli. Potom se potkal asi na 40 minut s kamarády. Po cestě domů byl Jiří zaražený, mlčel. U člověka jako on to mlčení vypovídalo o tom, jak těžké to všechno pro něj musí být. Nebyl zvyklý dávat najevo emoce.

Druhé přání bylo navštívit na koncert Štěpána Kozuba, kterého moc rád poslouchal a který shodou okolností měl vystoupit i v Liberci. Slíbila jsem mu, že ho tam vezmu, jestli to bude možné. Těšil se a doufal, že se to povede. Jeho zdraví se však začalo horšit a my jsme si uvědomili, že Jiří by koncert fyzicky nevládl. Ukázalo se ale, že ani tahle okolnost není překážkou k tomu něco zkusit, a tak se stalo, že pečovatelka Connie neváhala a Štěpána Kozuba oslovila mailem a napsala mu o jeho velkém přání, které si už není schopen splnit. Reakce přišla obratem, za 5 minut bylo domluveno překvapení, které na Jiřího čekalo večer. Do jeho pokoje přišel osobně Štěpán s kytarou i se svým hudebním doprovodem Jiřím Krhutem a Bárou. Kromě toho, že s Jiřím chvíli pobyli a něco si pověděli, zahráli a zapívali, na druhý den k večeru mu ještě přinesli několik dárků – tričko, tašku, termosku na pití a Štěpánovu autobiografickou knížku, …. na nástěnce vedle postele přibylo pár společných fotek, které si Jiří prohlížel i tehdy, kdy už nemohl vstát z lůžka. Věděl, že se blíží okamžik, kdy se bude loučit se vším, co znal a měl poslední přání. Aby s té chvíli nebyl sám. Chtěl abych u „toho“ byla s ním. Člověk, který ho znal pár týdnů a při seznámení si přál si jediné. Aby Jiří v čase, který mu ještě zbývá, prožil ALESPOŇ NĚCO pěkného. Ke konci jsem ho držela za ruku, četla mu ze Štěpánovy knížky…. a zvládla jsem to. Musím přiznat, že jsou situace, kdy si na Jiřího vzpomenu. Dal mi dar, silnější schopnost empatie, přijetí odlišnosti. A taky možnost vnímat radost z radosti toho druhého. Už se těším na další z „jiných světů“, v našem hospici.

Na základě rozhovoru s dobrovolnicí Hospice sv. Zdislavy paní Janou Holubovou a s jejím svolením sepsala Kateřina Pospíšilová.

 (září 2025)

Jméno klienta bylo v příběhu z důvodu ochrany osobních údajů změněno.