Odkaz, který zůstává živý

30 let od svatořečení Zdislavy

Před třiceti lety, 21. května 1995, byla při mši svaté v Olomouci svatořečena papežem Janem Pavlem II. Zdislava z Lemberka. Šlo o historickou událost – první svatořečení, které proběhlo na území České republiky v novodobých dějinách. Papež Jan Pavel II. tehdy o Zdislavě řekl:

„Zdislava byla pravým andělem útěchy. V její osobě církev ukazuje příklad ženy, matky a křesťanky, která dokázala spojit hlubokou víru s každodenní péčí o druhé, zejména o nemocné a chudé.“

Kdo byla Zdislava?

Zdislava žila ve 13. století, v časech, kdy nemoc znamenala izolaci a chudoba bezmoc. Byla urozeného původu, ale na srdci jí ležel osud chudých, nemocných a trpících. Právě pro ně založila špitál a kláštery, sama osobně pečovala o nemocné, sdílela s nimi jídlo, čas i modlitbu.

Její soucit byl aktivní. Lidskou bolest nejen vnímala, ale snažila se ji nést. Neváhala se dotknout ran druhých – obrazně i doslova. Její víra se projevovala v konkrétní pomoci, v tiché přítomnosti, v lásce bez podmínek.

Proto se stala patronkou nemocných, rodin a těch, kdo pečují. A právě proto má její odkaz stále co říct i dnešnímu světu.

Proč nese náš hospic její jméno?

Zdislava není pro nás jen historická osobnost. Je hlubokou inspirací. Když vznikal náš hospic, hledali jsme jméno, které by vyjadřovalo spojení lidské blízkosti, péče a duchovního rozměru služby. Jméno, které by bylo zakotvené v historii naší země, ale zároveň nadčasové.

Zdislava z Lemberka v sobě nese všechny tyto hodnoty. Její životní příběh propojuje víru, rodinu, ošetřování, milosrdenství, odvahu i tichou, neokázalou lásku. Její odkaz jsme vtiskli nejen do názvu, ale i do loga hospice – v jeho středu je stylizovaná Zdislavina tvář.

Náhoda (?) tomu chtěla, že zápis naší organizace do rejstříku má datum 30. 5. 2009. Na tento den připadá v katolickém kalendáři svátek Zdislavy.

Obraz jablonecké malířky Radky Lehké, do jehož rámu byl vložen ostatek sv. Zdislavy, věnovaný litoměřickým biskupstvím, má od 30. 5. 2018 své místo v hospicové kapli.

Dnes pokračujeme v jejím díle

Hospicová péče je v mnohém pokračováním toho, co Zdislava kdysi žila. Stojíme blízko lidem na konci jejich životní cesty. Pomáháme, když už nejde léčit, ale jde stále pečovat. Snažíme se, aby nikdo nezůstal sám. Aby i v umírání zůstala důstojnost, něha a dotek.

Zdislava nám připomíná, že i v křehkosti je síla. Že být blízko má smysl. Že péče je projevem lásky, žité a projevené tady a teď. A že bolest, která je sdílená, je o něco lehčí.